1.4.2019

Shuvo: Nechtěný a nemilovaný

Dnes 24letý Shuvo se nenarodil do šťastné rodiny. Hádky a násilí, málo lásky. Když rozpory dosáhly vrcholu, rodiče se rozvedli. Maminka tvrdě pracovala v textilce, aby je zabezpečila. A pak je stihla pohroma. Jednoho rána se probudili vedle své mrtvé maminky…  Shuvovi bylo 12, sestře Arnice 9 let. Příběh z knihy My, děti slumu si nyní můžete přečíst i online.

Rodinné peklo, aneb co zplodila nenávist

Matka měla maturitu a pracovala jako učitelka. Otec nedokončil základku, ale protože pocházel z bohatší rodiny, stal se obchodníkem. Skupoval a prodával rýži. Vzali se po krátké známosti bez souhlasu rodičů, což není v Bangladéši vnímáno pozitivně. Žena otěhotněla, porodila syna a dali mu jméno Shuvo, což v bengálštině znamená „dobrý“. Dobré to ovšem nebylo. Rodiny manželů se navzájem nesnášely a tchán matku nepřijal. A tak zůstala s dítětem sama v domě rodičů.

Po dvou letech přinutila vesnická rada tchána, aby matku s dítětem přijal do svého domu. Přestěhovala se, znovu otěhotněla a v novém domově porodila děvče jménem Arnika. Štěstí jim to ale nepřineslo.

Otec matku téměř dennodenně bil a starší Shuvo občas taky nějakou ránu utrpěl. Když mu bylo 6 let, otec jej umístil do sirotčince. „Cítil jsem se opuštěný, nechtěný a nemilovaný,“ trpce vzpomíná Shuvo. Hádky mezi rodinami, otcem a matkou gradovaly, dokud nedošlo k rozvodu v roce 2011. Otec se od dětí distancoval a zanedlouho zemřel.

Obětavá láska maminky

Shuvo zůstal v sirotčinci, Arnika s babičkou. Maminka se přestěhovala do Dháky a začala pracovat v textilce, aby finančně zaopatřila své děti. Viděli se jednou za rok. Bylo to těžké.

Matka ale měla strýce, strážce areálu městské školy DAPS v Dháce. Jednou sdílel její příběh s ředitelem této školy. Ten jí pomohl a zajistil, aby děti mohly žít s matkou. Po 4 letech odloučení byli opět spolu a Shuvo mohl zase chodit do školy. Bydlení měli skrovné, malou boudičku z plechu. „Vůbec nám to nevadilo“, vypráví s úsměvem Shuvo. „Spali jsme s maminkou na jedné posteli. Ona uprostřed a my s Arnikou po stranách.“

Obě děti studovaly nejprve na městské škole DAPS v Dháce a později na 40 km vzdálené internátní škole BASC. Školné hradila z části česká dárkyně a z části v textilce tvrdě pracující matka. „Maminka pracovala 7 dnů v týdnu, od 8 ráno do 10 do večera. Někdy zůstala i na noční směnu. Byla kontrolorkou kvality oděvů. Její základní 8hodinová mzda byla 2 000 Taka měsíčně. Ale s přesčasy a nočními směnami dokázala vydělat 5 000 až 6 000 Taka. Byla nesmírně pracovitá,“ hrdě na maminku vzpomíná Shuvo.

Maminka zemřela, maminka je mrtvá…

Takto se matka obětovala pro své děti téměř sedm let. Dřela a dřela. Měla však slabé srdce. Když si to mohla dovolit, brávala prášky. V červnu 2007 přijely děti za maminkou do Dháky na prázdniny. Byli rádi, že jsou zase spolu. Ale ráno, 18. června 2007, si roky dřiny a nesnází vyžádaly svou daň.

„Ráno, když byl čas vstávat, tak jsem vstal, a zjistil, že se maminka neprobudila. Třásl jsem jí, ale nehýbala se. Hned jsem utíkal za ředitelem školy DAPS. Ten zavolal další lidi. Přišli k nám, ale už jí nemohli pomoci. Maminka zemřela. Zůstali jsme s Arnikou sami.“ Ten den byl nejtemnějším v jeho životě.

„Milovala mě. Stále si pamatuji na její tvář. Když zemřela, hodně jsem plakal. Ve dne v noci jsem se modlil k Bohu. A když mi bylo nejhůř, když jsem potřeboval její lásku a cítil se opuštěný, tak jsem si zpíval. To mi pomáhalo. A stále pomáhá.“

Zhrzená láska a vyhazov ze školy

Ve snaze pomoci dětem vyrovnat se se ztrátou matky, přesunul učitelský sbor Shuva a Arniku do nového prostředí. Na jih země, na internátní školu KMMS. Po několika letech ho ale ze školy vyloučili po hádce se spolužačkou, které vyčítal zradu a napadl ji. Znovu se cítil odmítnutý, nechtěný a nemilovaný.

Tvrdá práce přináší první úspěchy

Koncem roku 2011 odešel Shuvo ze školy a uchytil se v továrně na výrobu tašek v Dháce. Nevedlo se mu špatně. Pracoval 8,5 hod. denně, a na to, že mu bylo teprve 17 let, vydělával slušné peníze – 7 500 Taka. Utrácel je za dobroty, nové oblečení a také podporoval Arniku na škole KMMS. Chtěl ale víc. Chtěl se stát bohatým. Nelegálně odcestoval do Indie, ale práci nesehnal, a tak se po dvou týdnech vrátil do Dháky. Znovu začal pracovat v továrně na výrobu tašek a tehdy se na něj usmálo štěstí.

„V Dháce mi opět pomohl ředitel Milton Das. Pomohl mi s návratem na KMMS, přihlásil mě ke zkouškám a díky jeho povzbuzování jsem v roce 2012 složil malou maturitu (zkouška SSC). Pak jsem pokračoval ve studiu na internátní škole SAMS.“ Shuvo ztratil pouze pár měsíců, úspěšně dokončil střední školu a rozhodl se získat i bakalářský titul. Pracovitost a houževnatost mu rozhodně nechybí, má ji po mamince. Nutno ale připomenout, že jeho studium by nebylo možné bez podpory české dárkyně.

Dnes Shuvo studuje na internátní škole BASC, bakalářský obor v obchodní administrativě. Studium je drahé, a tak si přivydělává jako noční hlídač. „Pracuji v noci – od 10 večer do 2 ráno. Pak jdu spát. V 6 hod. vstávám a jdu do školy.  Spím pouze 4hodiny denně. Od 8 ráno do 2 odpoledne máme výuku. Od 3 musím pracovat pro školu. Pracuji ve školní jídelně. Pak mám večeři, učím se, a pak jdu do práce jako noční hlídač. Pracuji na směny. Jeden měsíc pracuji a druhý mám volno.“

Sirotkův svět

Snem Shuva je dostudovat, získat zaměstnání a pomáhat sirotkům. Sám dobře ví, jaké to je a jaké potřeby – kromě těch hmotných – sirotci mají. „Čas od času na internát přijížděli rodiče dětí. Přiváželi jim dárky, dávali kapesné, aby si mohli koupit nějaké věci a byli spolu. Ale my, sirotci, jsme se jen dívali. Nikdo za námi nepřijel, nikdo si s námi nepovídal, nedostali jsme nic.“

V tu chvíli jsme pochopili, že největší potřebou sirotka je přijetí a láska, která by nahradila tu rodičovskou. A od tohoto setkání se Shuvem ho při každé příležitosti přijdeme na monitorovací cestě aspoň pozdravit a obejmout. I malá pomoc z České republiky může mít velký dopad na život a osud dítěte nebo mladého člověka v Bangladéši. Je to o lásce, která se dělí, pomáhá, intervenuje a překonává všechny trable nesnadného života.

Celý příběh Shuva si můžete přečíst v knize My, děti slumu, jejíž výtěžek pomáhá dětem v programu BanglaKids.


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 200 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2019 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.