Manaching: Krása povahy vzrostlá v utrpení
Jak se bude odvíjet život člověka, který utrpěl poranění páteře a částečně nebo úplně ochrnul? To záleží na něm. Vozíček, omezení, deprese, ztráta smyslu života nemusejí být konečnou stanicí. Vykřesat novou naději ze situace, kterou nelze změnit, pomáhá takovým lidem i 20letá Manaching, vynikající studentka 3. ročníku Centra pro rehabilitaci paralyzovaných. Sama „školou utrpení“ prochází, a snad i proto si se svými pacienty tak skvěle rozumí.
Bangladéšský evergreen
Rodinný příběh Manaching je jedním ze smutných evergreenů, které se dnes a denně odehrávají v Bangladéši. Smrt otce, ztráta ekonomického zázemí, chudoba. Otec jí zemřel, když nastoupila do 3. třídy. Byl farmářem. Matka se jí i mladšího bratra snažila uživit sama, ale vlivem vážného úrazu hlavy to byl nadlidský úkol. Trpěla prudkými návaly bolesti a nevydržela pracovat dlouho. Nadějí rodiny se stal její movitější bratr, strýc Manaching, který jim pomáhal. Spolu se sousedy se postaral o matku a děti podporoval ve studiu. I jeho možnosti byly ovšem s rostoucím počtem členů jeho vlastní rodiny vyčerpány.
Díky programu BanglaKids získala Manaching českého dárce a ve studiu mohla pokračovat na internátní škole AHTSS a MAS. Učitelé jí nahradili rodiče. „Milovali mě, jako svou vlastní, když jsem se připravovala k maturitě, povzbuzovali mě a pomáhali mi s přípravou. To díky nim jsem vše zvládla a mohla jít dál.“ A tak v roce 2015 nastoupila Manaching ke studiu na vyšší odborné škole rehabilitační, osudu navzdory.
Život na škole
„Specializuji se na rehabilitaci a péči o pacienty se spinálním poraněním, tedy poraněním míchy a páteře. Patří mezi ně dospělí i děti. Nemohou chodit, hýbat rukama, jsou postižení. Pomáháme jim vrátit se do života.“ představuje své poslání Manaching.
„Je to náročná a krásná práce. Denně s nimi cvičíme, koupeme je a pomáháme jim s jídlem. Člověk po úraze se sám ani nenají. Pacientům to trvá nejméně 4 měsíce, než jsou schopni samostatného pohybu na kolečkovém křesle. A když se jejich stav zlepší, oddělení sociální péče rozhodne, co s nimi bude dál. Pokud jsou to děti do 11 let věku, posíláme je do 2 venkovských zařízením, kde se učí jak se vyrovnat s domácím prostředím a další užitečné věci. Hodně si spolu povídáme. Máme zde i poradce psychologa. Hovoří s nimi o situacích, které mohou nastat. Lidé s tak vážným poraněním páteře mají psychické problémy velmi často.“
Praxe v Centru pro rehabilitaci paralyzovaných je nedílnou součástí studia. Obvykle je Manaching v permanenci od 7 rána do 8 večera a pak ji čeká ještě 4–5 hodin samostudia na ubytovně. V pátek mají volno. „V týdnu máme 3 dny vyučování a 3 dny praxe na klinice. 3x týdně mám ranní a večerní služby. A taky mám 3 noční služby.“
Co dělat, když nemám co jíst? Zvládneme to společně!
Velká studijní zátěž není ovšem vše, co Manaching musí zvládnout. Jsou zde také finanční závazky. Měsíční náklady na studium se pohybují v rozmezí 5 000–6 000 taka (1 430–1 715 Kč). Školné a ubytování stojí 2 200 taka (625 Kč), což je téměř ekvivalent příspěvku českého dárce, ale je to bez jídla. Zbytek prostředků si musí zajistit sama. A to není jednoduché. „Zkoušela jsem doučovat děti a slabší žáky. Ale v podstatě na to nemám čas a o každé opuštění areálu školy musím žádat. Kluci to mají jednodušší. Bydlí mimo areál, povolenky nepotřebují, a mohou si tak snadněji přivydělat.“
Manaching je tak odkázána na občasnou pomoc strýce a přivýdělek během prázdnin. Vždy jednou za rok cestuje 24 hodin do své rodné vesnice a navštěvuje maminku a bratra. Pracuje spolu s nimi na poli, kde si vydělá nějaké peníze. Ale nestačí to. Ve škole se jí tak navyšuje dluh. I když úspěšně ukončí studium, nedostane diplom, dokud dluh nesplatí. Škola nabízí možnost dluh si odpracovat. Obvykle to studentům trvá 3–4 roky. Nedostatek prostředků má ovšem i akutní důsledky.
„Někdy nemám na jídlo. Snažím se tomu nevěnovat pozornost a raději jdu studovat nebo pracovat. Tento rok jsem z hladu omdlela. Ale maminka je nemocná, tak jsem jí to neřekla. Někdy mi pomáhají moje kamarádky, se kterými bydlím na koleji. Rozdělí se se mnou o jídlo. Nakoupí jídlo pro 1–2 lidi a pak je rozdělí mezi 4–5 přátel. Takže se najíme všechny. Není to jednoduché, ale zvládáme to společně.“
Krása povahy dává naději do budoucnosti
Do budoucna hledí Manaching s nadějí. Zbývá jí jeden rok studia, a pokud se jí podaří splatit dluh, dostane certifikát (o ukončení studia na vyšší odborné škole). Ráda by pak pokračovala ve studiu na bakalářském oboru, které trvá 2 roky. Studijní předpoklady má vynikající – je nejlepší studentkou v ročníku. Je zde však ještě další „kvalifikace“, kterou získává skutečnou excelenci, aniž si to sama uvědomuje.
Když jsme s Manaching rozmlouvali, bylo na ní něco zvláštního. Pokora, tichost, radostná naděje, cílevědomost, trpělivost a nezdolnost zdobily povahu této křehké a přitom tolik silné dívky. Krásu povahy jednoduše nemohla skrýt. Zdá se, že tvrdé životní podmínky, kterými prochází, ji připravují na životní povolání tím nejlepším způsobem. Podivuhodně totiž utvářejí její charakter tak, aby mohla rozumět a co nejlépe pomáhat právě takovým lidem, pro které je utrpení každodenní skutečností. A pacienti? Ti si jí nemohou vynachválit.
Děkujeme, že prostřednictvím programu BanglaKids pomáháte dětem a studentům, aby v budoucnu mohli pomáhat dalším potřebným lidem.
---
PS: Příběh Manaching a dalších dětí naleznete v nové knize My, děti slumu.
