Ivanka: Bangladéš mi změnil život, nyní jsem sama sebou
Malé děvčátko z Bangladéše podporovala ve studiu dárkyně Ivanka Hana (76) téměř dvacet let. Děvčátko vyrostlo a dnes je z něj mladá, sebevědomá žena s bakalářským titulem. Pracuje jako zdravotní sestra, dále se vzdělává a pomáhá dalším. Když se po letech v Bangladéši setkaly, obě plakaly. „Misty, já tě mám ráda už dvacet let,“ řekla Ivanka.
Ivanko, jaké to je, když po dvaceti letech poprvé potkáš dívku, kterou jsi podporovala od dětství?
To se snad ani nedá popsat. Věděla jsem, že Misty úspěšně dostudovala a že teď pracuje jako zdravotní sestřička. Ale když mě objala, začala plakat a děkovala mi za to, že jsem jí změnila život, úplně se mi zastavil dech. Říkala: „Děkuji ti, že mě máš ráda, že jsi mi změnila život.“ Když jsem to uslyšela, tak jsem ji přitiskla k sobě a říkala: „Misty, Misty, já tě mám ráda už dvacet let.“
V tu chvíli jsme obě brečely a všem okolo se draly do očí slzy. Byl to jedinečný moment. I kameraman, který to točil, mi později řekl, že měl co dělat, aby vůbec udržel kameru. Bylo to něco úžasné, co se nedá naplánovat – čisté, opravdové, lidské.
Ivanko, ty jsi vždycky pomáhala všem, ale pak jsi začala podporovat Misty. A v čem ta podpora jednoho konkrétního člověka byla pro tebe jiná?
Ano, už od založení humanitární organizace ADRA jsem pomáhala sbírkami, motivovala studenty a další školy, organizovala pomoc. To je samozřejmé, to by udělal každý. Ale když jsem se dozvěděla o BanglaKids, že člověk může podpořit jedno konkrétní dítě, tak to mě oslovilo. Líbilo se mi, že mohu sledovat jeho cestu. Že to není anonymní dar.
Měla jsem pravidelnou zpětnou vazbu, a v tom to bylo jiné. Dostávala jsem od Misty dopisy, vysvědčení a fotografie. Viděla jsem, jak to děťátko, jak se z té malé holčičky z vesnice stává chytrá, sebevědomá mladá žena. Měla jsem radost, že je nejlepší ve třídě, že má samé A+. Dítě, které by jinak zůstalo analfabetem, dnes pomáhá druhým. To je pro mě zázrak.
Myslíš si, že vzdělání dokáže změnit osud člověka?
Rozhodně. Když jsem v Bangladéši viděla, jak žijí děti ve slumech – hladové, špinavé, bez cíle, často od sedmi let dvanáct hodin denně šijí v dílnách – a pak jsem viděla děti, které díky Adře chodí do školy, bylo to, jako bych se dívala na dva úplně jiné světy.
Ty podporované děti ve škole jsou šťastné, vědí, že mají šanci. A co je krásné – má to dopady i na jejich rodiny. Misty mi říkala, že teď už chodí do školy i její sourozenci. Když jeden člen rodiny zažije vzdělání, tak to otevře dveře všem. U nás je to běžné, že chodíte do školy – základka, střední, vysoká. Ale v jejím prostředí je to jiné. A Misty je pro mě zázrak.
Nepřijde ti to nespravedlivé, že Misty dostala pomoc, zatímco jiné děti ne?
Ne, vůbec ne. Když pomůžeš jednomu dítěti, pomáháš i dalším. Studium Misty inspirovalo i její sourozence a děti z vesnice. Díky ní si ostatní rodiče uvědomili, že vzdělání má smysl. A navíc – Misty pochází z těch úplně nejchudších poměrů, z rodiny, která by si vzdělání nikdy nemohla dovolit. Když dostane šanci ten nejchudší, dává tím naději všem ostatním.
Misty chce být učitelkou. Jak vnímáš „řetězovou reakci“ pomoci?
To je právě to nádherné. Misty chce vychovávat další zdravotní sestry. A ony tu její pomoc zase ponesou dál, k pacientům i dětem. Je to řetěz dobra, který se nikdy nepřeruší.
A víš co? Vidím to i doma. Moje vnoučata začala organizovat charitativní akce, sbírky, pomáhají seniorům. Pamatuji si, že když byl můj vnuk Marek malý, organizovali jsme humanitární sbírku na parkovišti před obchodním domem. Měl na sobě tričko ADRA skoro až na kotníky a na krku kasičku ADRA. Jeden pán na něj dokonce začal křičet, že se za to bude stydět, že tam žebrá o peníze – ale nikoho to neodradilo. Pomoc pokračuje dál.
Mám velkou radost, že solidarita a ochota pomáhat se předává napříč generacemi i kontinenty.
A jaká byla tvoje osobní zkušenost s lidmi z Bangladéše?
Úplně výjimečná. Nikde na světě jsem nepotkala tolik pokory, laskavosti a vděčnosti. Lidé nemají téměř nic – a přesto dávají všechno.
Pamatuju si, že jednou si pracovníci ADRA po společné večeři v restauraci všimli, že mám ráda houbovou polévku. Nikdy ji tam předtím nevařili, ale druhý den ji přede mě postavili. Kuchařka ji našla na YouTube, jen aby mi udělala radost. Nebo když jsem odešla od stolu, někdo mi hned přikryl talíř, aby mi na jídlo nesedl hmyz.
To je něco, co není v Čechách běžné. Lidé u nás moc spěchají a často se mračí. Tam se i ti nejchudší usmívají a přejí vám, aby se vám v jejich zemi líbilo. Mají velké srdce, jsou vděční a žijí tady a teď.
Ivanko, prý tě ta cesta do Bangladéše hluboce změnila. Jak?
Úplně. Já jsem si tam uvědomila, že celý život jsem vlastně žila tak, jak se ode mě očekávalo. Že jsem se musela „nějak prezentovat“, být správná, podle pravidel společnosti. V Bangladéši to všechno spadlo. Tam jsem mohla být sama sebou. Tam jsem mohla vědět, že můžu být já, že můžu být taková, jaká opravdu jsem.
Bylo to, jako by se ze mě sloupla vrstva přetvářky, která člověka nutí pořád přemýšlet, co se sluší, co se má. Tam jsem se mohla radovat, smát, plakat, být autentická.
A pochopila jsem, že mě Bůh má rád takovou, jaká jsem. Že už se nemusím schovávat. Další lidi mě už nemůžou zraňovat svými názory, odsuzováním. Nemusím se chovat podle očekávaní druhých. V každé chvíli mohu být sama sebou.
To zní skoro jako duchovní prozření.
Ano, přesně tak. Já jsem se díky té cestě znovu našla. Myslím, že v sobě každý máme nějakou bolest, která nás formuje. U mě to bylo dětství – měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá, že nejsem upřednostňovaná. Možná právě proto jsem chtěla dávat lásku dál. Dnes to vidím jasně: to, co mi chybělo, jsem celý život dávala ostatním. Pomoc druhému je vlastně i léčba sebe samého.
Ivanko, jak jsi zvládla návrat domů? Zažívají lidé po takové cestě kulturní šok?
Ohromný. Už na letišti. V Bangladéši se lidé smějí, zdraví, pomáhají. Tady – ticho, spěch, uzavřenost. Po tom, co jsem byla obklopena takovou laskavostí jsem měla pocit, že mi tady chybí lidskost, že snad ani neexistuji. Chyběly mi úsměvy.
A prosím tě, co bys vzkázala lidem, kteří přemýšlejí, že by také podpořili dítě z rozvojové země?
Ať to udělají. Ale nečekejte, že budete jen dávat. Budete především dostávat. Pomoc není o penězích, je to o radosti. Každý dopis, každé vysvědčení, každý úsměv toho dítěte vás obohatí. Je to jako investice do vlastní radosti. Možná to zní paradoxně, ale říkám to upřímně: pomoc druhým je vlastně ten nejkrásnější druh sobectví. Protože přináší štěstí oběma stranám.
To je hezké. A co tobě samé přinesla ta bangladéšská zkušenost do budoucna?
Už se nebojím být sama sebou. Myslím, že Bangladéš mě osvobodil. Naučila mě žít jednoduše, ale opravdově. A kdykoli mám pocit, že je toho na mě moc, vzpomenu si na ty usměvavé lidi ve slumu. A řeknu si: „Jestli oni dokážou žít s radostí, dokážu i já.“
Ivanko, poslední otázka – co bys řekla Misty, kdybyste se setkaly znovu?
Řekla bych jí to samé, co v Bangladéši: „Mám tě ráda už dvacet let.“ A když by trošku opadly emoce dodala bych – „Děkuji, že jsi mi ukázala, co znamená lidskost.“ Protože možná jsem pomáhala já jí, ale ve skutečnosti ona zachránila kus mé duše.
Děkuji za rozhovor.
---
PS: Ivanka děkuje za pomoc, kterou jí poskytli influencer MENT, Miss Justýna Zedníková, kameraman Michal, dárkyně Anna, a celý tým našich spolupracovníků z BCSS a ADRA Bangladesh. Společně s Ivankou, za tým BanglaKids, moc a moc děkujeme.
PPS: Z cesty připravujeme video. Máte se na co těšit! :) A pokud jste snad nečetli první rozhovor s Ivankou, najdete je na tomto odkazu.
