Ivanka: Od krabic v tělocvičně po Bangladéš, ledovou vodu a solidaritu vnoučat

Učitelka, dobrovolnice, sportovkyně a dárkyně s nevyčerpatelnou energií a velkým srdcem. Ivanka Hana vypráví o počátcích humanitární organizace ADRA, 19leté podpoře bangladéšské dívky Misty, solidaritě vnoučat, bosochodectví, ledoplavectví i začátcích hry na klavír v 71 letech! Je živoucím důkazem, že aktivně žít se dá v každém věku.

Ivanko, stála jsi u počátků humanitární organizace ADRA, kterou vedl Rudolf Reitz. Jak to vlastně začalo?

S Rudolfem jsme spolupracovali od začátku, byl to vlastně jediný pracovník Adry, já byla od začátku dobrovolnicí. Sbírali jsme tenkrát peníze a hmotnou pomoc pro Mongolsko a válku v Jugoslávii. Učila jsem na gymplu, udělali jsme plakáty a vylepili je všude možně. Přes den jsme sbírali oblečení a v noci je třídili do krabic v tělocvičně. Ruda je potom odvezl potřebným lidem.

A stalo se, že jeden můj kolega, taky tělocvikář, říká: „Kde mám bundu? Visela tady na věšáku v šatně.“ Hledala jsem ji všude, ale nenašla. Říkám mu: „Ta bunda tady není, asi skončila někde v těch krabicích v tělocvičně.“ A on, že se musí najít, a tak mě donutil, abych po jedné otevírala tu hromadu krabic v tělocvičně. A on tam hledal tu svoji bundu, až jsme ji teda našli. :)

Učila jsi tedy tělocvik?

Tělocvik a zeměpis, na šestiletém gymnáziu. K maturitě ze zeměpisu museli studenti zpracovávat seminární práce a já vymýšlela každý rok témata. Třeba ekologie, odpadové hospodářství apod. Jeden rok mě napadlo, že by naši studenti mohli psát seminární práci o Adře. Chodili pak s námi, viděli, co děláme, psali o humanitární pomoci.

ADRA tenkrát dělala Velikonoční sbírku. Pracovala jsem na Praze 9 a pozvala všechny školy v okolí ke spolupráci. A byli jsme úplně nejúspěšnější z celé Prahy, protože jsme byli zapálení a strašně nás to bavilo. Mám s těmi sbírkami úžasné zkušenosti.

V roce 1997 přišly povodně. Zapojila ses?

Ano. Moje dcera Markétka mi po maturitě v Americe oznámila, že ty lidi tam po povodních nenechá a odjela na Moravu. Tak se seznámila s Adrou a také se svým budoucím manželem. V té době jsme neměli telefony. Ozvala se mi po týdnu, abych jí poslala čisté prádlo a peníze. Vrátila se jen, aby si udělala zápis na fakultu. A odjela se svým kolem, prý „ti zasažení“ potřebují dopravní prostředek. Ona mi byla vzorem.

A tak jsem uspořádala humanitární pomoc pro celou vesnici Pohoří, se svými studenty a okolní školou. Jednotlivým domům jsme připravili přesně pomoc podle počtu členů a věkových kategorií – zabalené krabice se jmény. Ti lidé plakali a stále mi říkali, že tam najížděli sociální pracovníci, policie… ale to prý nebylo nic proti studentům z Prahy, kteří jim opravdu lidsky pomohli.

Na konci školního roku nás vesnice pozvala, a to zase pláču já…

Krásné... Pojďme si teď chvíli povídat o Bangladéši. Jak to vlastně začalo?

To byly jednou bio dožínky a měli tam na stánku karty dětí. A padla mi do oka Misty, protože chtěla být učitelka a já jsem učitelka. A tak jsem si vzala Misty. Bylo to v roce 2005 a podporovala jsem ji 19 let, až do roku 2023, kdy ukončila vysokou školu.

A je z ní učitelka?

Ne, ne, je z ní zdravotní sestra. Prostě to změnila. Ale přeji jí to. Zdravotní sestřičky mají v Bangladéši o práci postaráno. Ale víš, co mi napsala v dopisech?

To nevím.

Že až vystuduje, chce podporovat chudé lidi jako já. Že chce být jako já.

To je hezké. Co to pro Tebe znamená?

Víš, pro mě to bylo úžasné, protože já jsem z rodiny, kde byl tatínek ředitel a byl pronásledovaný komunisty. A nás bylo pět dětí a neměli jsme co jíst, když ho vyhodili a šikanovali. Jako dítě jsem chtěla hrát na klavír, chodit na balet nebo mít svoje kolo. A to se mi nikdy nesplnilo.

A když jsem podporovala Misty, tak jsem jí koupila piano, či spíše takové malé varhánky, harmonium. Prostě to, na čem v Bangladéši hrají. Jako dítě jsem si to přála, a nikdy se mi to nesplnilo, tak jsem to svoje přání splnila té mojí holčičce Misty.

A jak jsi tu podporu prožívala v průběhu těch let?

Bylo to hezké, tím, jak mi děkovala. Nebo já jsem udělala třeba sbírku ve spolupráci s naším církevním sborem a koupili jsme jí krávu. Celý rok jsem vybírala peníze na krávu. A pak jsme dostali fotky, jak si její tatínek vede tu krávu.

Ještě něco jste jí darovali?

Já jsem cyklistka, tak jsem jí chtěla poslat kolo. Ale to mi ADRA nedovolila, to je jasný. :)

19 let jsi podporovala Misty. Co bys odkázala všem současným a budoucím dárcům a dárkyním, kteří tento rozhovor budou číst?

Pro mě to byla radost. Jsem na to hrdá. Holčička, která by zůstala analfabetkou, má vysokou školu a může pomáhat dál – těm slabším, těm chudším. To je podle mě největší hodnota. Pokračování solidarity.

Pokud vím, významně se do pomoci zapojila i tvoje rodina.

Moje vnoučata mi už jako mimina nosila pro děti v Kosovu své oblečky a hračky.

Jednou se ozvalo během výuky zeměpisu nesmělé zaklepání na dveře. A když jsem otevřela, vběhla do třídy moje malá vnoučátka s nadšenými tvářičkami, s nakoupenými kartáčky na zuby a plnými sáčky. A žvatlala, že to nesou dětičkám. Studenti byli nadšeni a ve zbytku hodiny jsme balili krabice na další den.

Můj nejmenší vnouček, ještě když byl v mateřské škole, třeba sám od sebe vymyslel a za své úspory koupil chudé mamince v Bangladéši šicí stroj. Solidarita pokračuje, z toho mám velkou radost.Tvoje dcera Markéta, naše účetní, mi o tobě řekla, že jsi celoživotní sportovkyně a zastánkyně zdravého životního stylu, a že máš v důchodu spoustu aktivit.

Mám. Začala jsem se konečně učit na piano. V jedenasedmdesáti, chápeš? Opravdu legrace. Já si tím vlastně dokazuju, že člověk může dělat cokoliv a kdykoliv. A já si chci každý den něco zahrát, třeba „Pro Elišku“, nebo tak něco.

Co ještě jsi v důchodu začala dělat?

V důchodu jsem začala dělat věci, které jsem v životě nedělala. Chodím na univerzitu třetího věku. Vlastně jsem začala hned, jak jsem šla do důchodu. Aby důchodci doma nezlobili, chodí studovat. :)

Studovala jsem práva, filozofii, psychologii a taky teologii. Píšeme testy, seminárky, není to zadarmo. Doma mám už plný šuplík diplomů. Moje děti mi říkají: „Prosím tě, ty máš každý rok v Karolinu promoce.“

Teď jsem v tříletém programu kreslení a malování. Studium na univerzitě třetího věku doporučuji každému, baví mě to.

Zdá se, že si bez studia svůj život nedokážeš představit.

Nedokážu. Já jsem nikdy nepřestala studovat. Třeba když jsem pracovala v Německu, tak jsem každých 14 dnů jezdila z Mnichova do Prahy na fakultu. Prostě jsem jela do školy a pak se zase vrátila.

A co jsi dělala v Mnichově?

V Mnichově jsem pracovala jako pečovatelka seniorů, do loňska. Potřebovala jsem práci, abych mohla podporovat Misty. Posledních sedm roků jsem byla u jedné bezvadné rodiny, která sem jezdila za mnou. Ale teď ta jejich babička zemřela. Zůstali jsme přátelé.

Věnuješ se také otužování a boso chození. Jaké to je koupat se v ledové vodě?

Přirozené. Chodíme se koupat s partou do Vltavy, ale i jinde, říkáme si ledoplavci. Koncem dubna končíme sezónu, už je moc teplo. Ale v lednu, to byla paráda. Když je led, tak kluci musí nejdřív vysekat ten led. A pak si tam vlezem.

A čemu ještě se věnuješ?

Jsem bylinkářka. Bylinky se dají sbírat už od února. Sušených mám hromady. A taky se začínám zajímat o gemmoterapii – přírodní léčbu pupeny. Háčkuju, jezdím na kole, na lyžích, na běžkách. A vyrobila jsem si svoje vlastní bosoboty. Na ty jsem moc hrdá.

Měli jsme také moc fajn kurz fotografování, dokonce jsem vyhrála druhou cenu. Měli jsme i módní přehlídku. Moc ráda cestuji a trávím čas s rodinou a přáteli.

Krásné. Myšlenka na závěr?

Všechno je tak, jak má být.

Děkuji za rozhovor.
---
PS: Ivanka se na začátku léta setkala s ambasadorkou programu BanglaKids Justýnou Zedníkovou. Slovo dalo slovo – a v říjnu spolu vyrážejí za dětmi do Bangladéše. A jak známe Ivanku, společně s vámi se máme opravdu na co těšit!

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids