Anna: Rodinná pouta v Bangladéši
Po čtrnácti letech podpory bangladéšských dětí se Anna – dárkyně programu BanglaKids a zároveň manželka jeho vedoucího – poprvé vydala za dětmi přímo do Bangladéše. Cesta začala nečekaným zpožděním a krádeží mobilu a skončila hlubokým pokojem, nečekanými setkáními a krásnou vizí, jak dětem pomáhat dál.
Anko, děkuji, že jsi přijala pozvání k rozhovoru. Jak ses zapojila do programu BanglaKids?
Už si přesně nepamatuji ten první impuls. První dítě, které jsme spolu začali podporovat, byl sirotek Ronjon, který má starší sestru a bratra. Bylo to v roce 2011, bylo mu asi sedm let.
O tři roky později jsem nastoupil do ADRA a začal vést program BanglaKids. Jaké to pro tebe bylo?
Nové, nečekané a fajn. Díky tvé práci jsem měla informace o Ronjonovi z první ruky. Několikrát se stalo, že jste mi během monitorovací cesty z Bangladéše zavolali. Ronjon se po prvním setkání s tebou za rok naučil anglicky a komunikace byla snazší. Začal mi říkat „mum“, tedy mami.
Neplánované zpoždění a ukradený mobil
Po čtrnácti letech podpory ses do Bangladéše vydala osobně. Doprovázela jsi 76letou Ivanku, která téměř dvacet let podporovala dívku Misty. Na cestě jste měly čtyřiadvacetihodinové zpoždění. Co se stalo?
Už ve Vídni jsme měly asi hodinu a půl zpoždění, takže bylo jasné, že v Istanbulu nestihneme let do Dháky. Nakonec jsme za to byly i rády. Byly jsme obě hodně unavené a nevyspané a noc v Istanbulu nám přišla vhod. Zpoždění bylo nepříjemné, ale našly jsme si v tom to dobré, že jsme si mohly odpočinout.
Jak to zvládala Ivanka?
Bylo to pro ni náročné, ale zvládla to skvěle. Byla stále nadšená a pořád říkala: „Já tomu nemůžu uvěřit, že jedu do Bangladéše. Vždyť jsem si to ničím nezasloužila.“
Jaké byly tvé první dojmy z Bangladéše?
Hodně jsem to porovnávala s Afrikou, kterou znám z misijních cest. Lidé v Bangladéši jsou velmi chudí a žije jich hodně na malém prostoru. Přišlo mi ale, že kultura je nám bližší než v Africe. Když jsme něco potřebovaly, hned se to vyřešilo a zařídilo. V Africe to obvykle trvá mnohem déle. Někdy z nadsázkou říkáme, že my máme hodinky a oni čas.
To je zajímavé – protože hned první večer ti ukradli mobil.
Ano, to první setkání nebylo úplně šťastné. Chvíli mi trvalo se s tím srovnat. Ale co jsem mohla dělat? Prostě mi ukradli mobil. Nakonec jsem si Bangladéš díky tomu užila víc. Nemusela jsem nic dokumentovat ani řešit. Byla jsem víc tady a teď, prostě přítomná. Paradoxně jsem si říkala, že tomu zlodějíčkovi vlastně můžu být i trochu vděčná. Ještě ale uvidím, kolik mě to bude stát. Byl to pracovní mobil.
Děti, které mi začaly říkat „mami“
Jaké bylo první setkání s Drishem, kterého podporujeme?
Úplně nečekané. Byl poněkud vystrašený, vylekaný a unavený. Bylo mi ho líto. Tak jsem ho jen objala a poslala spát, už bylo pozdě večer.
A další dny?
Postupně se to změnilo. Snažila jsem se budovat vztah. Jeli jsme na výlet autem a lodí, nakupovali věci, které potřeboval. A večer jsme brouzdali v Indickém oceánu, to jsme si společně hodně užili.
Navštívili jsme i pohřebiště velkých zaoceánských lodí. A protože jsme se k nim nemohli dostat po zemi, zkusili jsme to po vodě – pronajali jsme si člun. Drisho se trochu bál, neuměl plavat — ale byli jsme tam spolu, takže se zklidnil. A když se loď začala na vlnách kymácet, prožívala jsem pokoj. Říkala jsem si, že jsme v Božích rukou, a proto se nemáme čeho bát.
Další den ráno, když jsme se s Drishem loučili, tak jsme si poplakali. To bylo těžké pro nás všechny. Drisho chce být právník — jsem zvědavá, zda se mu to podaří. Bez podpory by neměl šanci.
Setkala ses i s Omeikou.
Omeika je trošku stydlivka. A já jí rozuměla, reagovala bych stejně. Ve škole se jí letos nedařilo, a tak odešla, protože se styděla. Snad se jí podaří dokončit studium jinde. Setkali jsme se i s její rodinou, rodiči a sestrou. Je z kmene Garo, kde doma vládne žena. Byla jsem moc ráda, že jsme ji mohli několik let podporovat. Vyrostla a naši další pomoc už nepotřebuje. I to je dobře – podpora má svůj čas.
A co Ronjon?
S Ronjonem jsme strávili nejvíce času, dva a půl dne. Mluví anglicky, takže to bylo jednodušší. Ronjon je čistá duše — pokorný, uctivý, zodpovědný. Když jsem viděla, jak se stará o mladší chlapce, byla jsem na něj hrdá. A říkala jsem si, co z něj za ta léta vyrostlo, i díky podpoře.
Jaké to bylo, když ti Drisho a Ronjon začali říkat „mami“?
Asi jsem to přijala, i když jsem se tak úplně necítila. Ale pro ně je to zřejmě důležité.
Free hugs, kačena a pusa :)
Navštívila jsi různé školy. Jaké to bylo sportovat s dětmi a rozdávat „free hugs“, tedy objetí?
Fascinovalo mě, že jsme na turnajích měli transparenty — nejen se jmény, ale i s fotkami! :) To jsem nečekala. Sportovní aktivity nás s dětmi rychle sblížily. Ale hrát fotbal v poledne ve 34 stupních to byla sauna, a ještě dva zápasy za sebou. Ty jsi pak s klukama naskákal do rybníka (a oni honili kačenu – taková místní hra), ale já se cítila, jako by mě někdo uvěznil v parní sauně.
No a volejbal s dívkami byl zpočátku spíše „přehazovaná“, ale když se přidali učitelé, dostalo to úplně jinou energii. A děti neskutečně fandily.
Co tě zaujalo na internátní škole Monoshapara?
Nádherné prostředí, moudrý ředitel, uctivé děti. A velká snaha o soběstačnost — pěstují banány, chovají krávy, mají rybníky. Navštívili jsme i sirotčinec. Nabídla jsem dětem objetí a přišly si pro free hugs. Přišla i malá holčička, asi čtyřletá — a když jsem ji objala, dala mi pusu. Bylo to nečekané a o to milejší. Uvědomila jsem si, že když člověk dává, tak také dostává.
Čalantika, BanglaKids, naši kolegové a manžel :)
Silný moment jsi zažila i ve slumu a vzdělávacím centru Čalantika.
Uvědomila jsem si, že ty děti mají obrovský potenciál. To, že jejich rodiče žijí ve slumu, neznamená, že ony nemohou žít lepší život. Čalantika dává dětem vzdělání, ale i vizi a naději. Pracují i s rodiči. Potkali jsme paní, která si díky tréninku mohla založit malý obchůdek a uživit rodinu.
Líza, vedoucí Čalantiky, je úplně oddaná pomoci dětem a rodičům. Chodí do terénu, zjišťuje potřeby. Vždycky je potřeba aspoň jeden takový člověk, který je té práci naprosto oddán — pak se dějí změny. Jsem ráda, že Čalantika podporuje děti do 5. třídy a BanglaKids bude nově podporovat děti od 6. třídy výše. Určitě chci být jednou z prvních, která podpoří dítě z Čalantiky.
A škola Tongi?
Základní škola s mnoha dětmi v těžkých podmínkách. Líbilo se mi, že ředitelka dokázala prostřednictvím rodičů získat celou komunitu, aby školu nejen udrželi, ale i rozšiřovali. Navštívili jsme i rodiny. Žijí v jedné místnosti, jako ve slumu. Ale děti jsou i díky aktivitám školy velmi šťastné.
Jak vnímáš práci našich bangladéšských kolegů z BCSS?
Překvapilo mě, že to není jen o tom, aby děti chodily do školy. Pracují i na dalších projektech v komunitě, pomáhají lidem na okraji společnosti, dětem ze slumu, dětem prostitutek. Jsou oddaní a hledají způsoby, aby pomoc měla co největší dopad pro děti, rodiče i společnost.
Na cestě jsi potkala ředitele BCSS Shohaga a jeho rodinu.
Shohag by se rozdal, všechno zajistil a zařídil. Přemýšlí o věcech, modlí se, věří Pánu Bohu. Je to služebník. U nich doma jsem se cítila přijatá. Jeho maminka přesně ví, co chce – a její jídlo nemělo konkurenci. Jeho manželka Mukta je velmi skromná a praktická žena, obrovská podpora pro Shohaga.
Jaké to bylo sledovat manžela při práci uprostřed lidí a dětí? :)
Už chápu, proč tomu tolik obětuje. Ta práce má obrovský smysl. A to je vidět i na příbězích dětí. Ať už je to setkání Ivanky s Misty, miss Justýny se Smrity, nebo na setkáních s našimi dětmi.
Ale tahle bude žít…
Pověz mi ještě něco více o tom smyslu.
Vypráví se příběh o hvězdicích, které moře vyplavilo na břeh. Jeden muž je házel zpátky do moře. Když mu někdo řekl, že jich je příliš mnoho, sebral hvězdici a hodil ji do moře se slovy: „Ale tahle bude žít.“
Podpora dětí má právě tento smysl – jeden člověk nezmění celý svět, ale může změnit svět právě tomu jednomu dítěti. A když se přidají další lidé, může se změnit ještě víc.
Co bys řekla lidem, kteří o podpoře dětí v Bangladéši uvažují?
Ať to prostě udělají. Podpora dítěte mu může změnit celý život – a někdy změní i ten náš. Nemá dopad jen na dítě, ale na celou rodinu. A rodina je základ společnosti.
Děkuji Ti za rozhovor.
---
PS: Zaujal vás rozhovor s Annou? Nahlédněte také do rozhovoru s jejím manželem a vedoucím programu BanglaKids, který přibližuje zákulisí dlouhodobé podpory dětí v Bangladéši.
Doporučujeme i rozhovor s dárkyní Ivankou, která se do Bangladéše vydala společně s Ankou a po téměř dvaceti letech podpory se osobně setkala s dívkou Misty.
