Vilda: Od Zdi nářků k dětem v Bangladéši

„Neptej se, co svět potřebuje. Dělej to, při čem ožíváš, protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří jsou živí.“ To je osobní motto Viléma Škuty, nového koordinátora programu BanglaKids, který pomáhá dětem v dalekém Bangladéši. Jak se jeho jazykové dovednosti, vášeň pro fotbal a pečlivost spojily s prací, která skutečně mění životy?

Koordinátorem BanglaKids

Vildo, jak ses dostal ke koordinaci programu BanglaKids a humanitární organizaci ADRA? 
Začalo to tím, že jsme se se ženou přestěhovali do Prahy. Hledal jsem práci v Praze, protože dojíždění na doktorát do Olomouce bylo náročné. Chtěl jsem práci na plný úvazek, abych mohl s doktorátem skončit. Zkoumal jsem nabídky, humanitární organizaci ADRA jsem znal díky církvi.

Navíc jsem vystudovaný religionista, takže práce v neziskové organizaci pro mě byla přirozená volba. Když jsem se totiž před lety hlásil na tento obor v Olomouci, byla přímo v inzerátu školy zmíněná možnost uplatnění v neziskovkách, včetně ADRA. To jsem vnímal jako znamení, že je to cesta, kterou mám jít. Byl to mix náhody, víry a mého zaměření.

Co považuješ za nejdůležitější ve své roli koordinátora programu BanglaKids? 
Nejdůležitější pro tu pozici je umění komunikovat. Jednak s koordinátory v Bangladéši, ale hlavně s našimi dárci. Je taky fajn mít dobrou paměť na lidi, pamatovat si dárce. Každý je jedinečný a může mít své vlastní potřeby, a ty já jako koordinátor chci co nejvíce – pokud můžu – naplňovat. Protože je to i vyjádření vděčnosti dárcům za to, že v Bangladéši děti v nouzi podporují.  

Dárci = naše energie

A co ti dodává energii v práci ve prospěch bangladéšských dětí?  
Pokaždé když nějaký dárce napíše něco jako: „Děkujeme za to, co děláte,“ tak mě to hodně potěší. Nedávno u nás byla paní Zajíčková, dlouhodobá dárkyně. A když se loučila, tak řekla: „Děkuji vám za vaši práci“. A řekla to tak, jako bychom byli nějací hrdinové. Samozřejmě si tak vůbec nepřipadáme, ale potěší to, že někdo vnímá naši práci jako něco výjimečného.

Také mě těší, když dárci odpovídají dětem na jejich dopisy, nebo když mi napíšou, jak je potěšily fotky. Jedna dárkyně dokonce napsala, že byla dojatá. I když je to administrativně náročné, takové zpětné vazby ukazují, že to má smysl a že naše práce má reálný dopad.

Co bys rád řekl lidem, kteří by chtěli program BanglaKids podpořit?
Děkujeme. Mockrát děkujeme. Tohle je jedna z nejčastějších vět, které píšu dárcům do e-mailů, protože je to hlavně o nich. Bez jejich podpory bychom tuhle práci vůbec nemohli dělat. Dárci jsou v mých očích důležitější než já jako pracovník humanitární organizace. 

Jak bys chtěl, aby si tě lidé nebo dárci pamatovali? 
Nemám žádné ambice. Mně stačí, když si mě budou pamatovat. :) Jsem na začátku – stačí mi, když si budou pamatovat, že když něco z BanglaKids budou potřebovat, tak se mají obrátit na mě. Že mi můžou napsat a společně to vyřešíme, ať už mají jakýkoliv problém. 

Vilda a jeho zájmy

Jsi velmi trpělivý a precizní. Jak se tyto tvé vlastnosti projevují ve tvém životě?
Moje žena si moc váží mé trpělivosti, zvlášť když říká, že ji sama moc nemá. Ať už jde o trpělivost s ní nebo s ostatními, obdivuje ji a je za ni vděčná.

Co se týče preciznosti, to mám asi už od základní školy – dostal jsem pochvalu za pečlivost a pilnost. Když něco dělám, vždy si uvědomuji svou zodpovědnost a chci, aby to bylo v pořádku, přesně. I když to může zpomalit proces, potřebuji se ujistit, že všechno je správně, než se pod to podepíšu.

Moje žena mi někdy říká, že jsem pomalý, protože ta pečlivost může zpomalit tempo. Ale právě kvůli pomalejšímu tempu a trpělivosti umím naslouchat a dávám čas i ostatním, aby věci byly dobře udělané.

Co tě přivedlo k zájmu o jazyky?
Už na základní škole jsem se začal učit angličtinu, od šesté třídy pak němčinu, a zjistil jsem, že mi to jde a baví mě to. Měl jsem pocit, že v jazycích mám nějaký talent, tak jsem ho dál rozvíjel na vysoké škole. K oboru religionistika jsem si vybral judaistiku, kde je povinná hebrejština. A pak jsem si přidal i arabštinu. A když jsem měl možnost si zapsat jakýkoli jazyk, vybral jsem si italštinu, protože jsem plánoval cestu do Itálie a bylo to zadarmo.

Který jazyk tě nejvíce zaujal?
Hebrejština mě určitě fascinovala nejvíc, protože je to jazyk úplně jiný – nové písmo, píše se opačným směrem a gramatika je taky dost odlišná. To byla pro mě obrovská výzva a zároveň zajímavost.

Je pravda, že hebrejština byla mrtvým jazykem?
Je to tak. Hebrejština byla mrtvým jazykem, či spíše pouze liturgickým jazykem zbožných židů po mnoho století. Až se vznikem státu Izrael v roce 1948 se hebrejština stala oficiálním jazykem, což byl její skutečný „návrat k životu“. Od té doby začal být jazyk živě používán v každodenním životě.

Studoval jsi v Jeruzalémě. Jaké to bylo? Navštívil jsi Zeď nářků?
Ano, byl jsem u Zdi nářků. Jsem za to vděčný, protože jsem tam byl právě se svým tátou, což pro mě bylo hodně silné. V Jeruzalémě jsem měl stáž v Yad Vashem, což je mezinárodní památník obětem holokaustu. Tam jsem katalogizoval české, slovenské a německé prameny z období druhé světové války, což byla fascinující zkušenost. Hodně mi to pomohlo představit si práci v oboru a zjistit, jak to v praxi funguje.

Moc si vážím i toho, že jsem mohl žít v cizí zemi. Byla to pro mě obohacující zkušenost, ale také jsem si uvědomil, jak moc jsem vděčný za své blízké a jak náročné je být daleko od domova. V Izraeli jsem potkal skvělé lidi, některé z nich považuji za blízké přátele, ale doma je doma. Zvlášť mi chyběla moje tehdejší přítelkyně, která je dnes mojí manželkou.

Vášeň pro hru

Víme, že máš rád fotbal. Hraješ ho aktivně nebo jsi spíš fanoušek?
Vlastně obojí. Aktivně hraju rekreačně, ale jako fanoušek fotbal sleduju pravidelně. Mám svoje oblíbené kluby.

Jaké?
Pocházím z Opavy, takže v rámci Česka je to SFC Opava. A globálně je mým oblíbeným týmem Arsenal. Už vlastně od útlého dětství jsem si oblíbil tento londýnský klub. 

A co tě na fotbale baví?
Celá řada věcí. Baví mě míčové hry a cokoliv, co se hraje. Fotbal je týmový sport, což je něco, co mám rád, protože to vyžaduje spolupráci, a to mě na tom přitahuje víc než individuální výkon.

Jako fanouška mě zase fascinuje, jak někteří fotbalisté dokážou tvořit, což považuji za umění – krásné přihrávky, pěkné góly, to mě vždycky zahřeje u srdce. A taky mě fascinují příběhy hráčů, jak z chudých poměrů dokážou dosáhnout vrcholu, to je něco, co mě opravdu inspiruje.

Máš nějaký oblíbený příběh hráče?
Ano, určitě. Jako první mě napadne Sadio Mané, senegalský fotbalista, který hrál za Liverpool. Pocházel z extrémně chudých poměrů, ale nikdy nezapomněl, odkud přišel. I když už byl známý fotbalista, jeho život nebyl jednoduchý. Četl jsem jeho příběh, jak se stále snaží pomáhat své rodné oblasti, dokonce tam postavil nemocnici a financuje rozvoj. I přesto, že má spoustu peněz, zůstává skromný – říká, že nepotřebuje deset aut nebo nejmodernější telefon. To je pro mě opravdu velká inspirace.

A který hráč tě zaujal svým fotbalovým uměním?
Thierry Henry. To byl můj idol z dětství, fotbalista, kterého jsem obdivoval. Jeho styl a schopnosti na hřišti mě fascinovaly už od mala.

Zmínil jsi, že tě baví různé typy her. Co všechno tedy hraješ?
S manželkou rádi hrajeme deskovky, hlavně kooperační hry. Dřív jsme je hrávali často, ale teď, když oba pracujeme, není tolik času, protože bývají dost dlouhé. Jinak hrajeme třeba Dobble, nedávno jsme si koupili Uno nebo autobus s klasickými kartami.

A co tě na těch hrách tak baví?
Každá hra má něco krásného. Baví mě, když se něco opravdu povede a ostatní to zaznamenají. Je to o té společné zábavě, kontaktu s lidmi a smíchu. Vtipné momenty nebo úspěchy vytvářejí hezké vzpomínky. A i když jsem primárně melancholik, část cholerika ve mně ožívá, když se hraje. Mám rád vítězství – prohrát umím, ale ten pocit výhry je nenahraditelný!

Motto, které mění život

Tvé profilové motto je hodně silné. Kdy jsi ho poprvé slyšel, proč tě oslovilo a jak ovlivňuje tvůj přístup k životu?
Poprvé jsem ho četl v nějaké knize. Její autor sdílel, že když viděl tento citát, tak mu to změnilo život. Že prostě začal přemýšlet nad životem úplně jinak. Je v tom velká pravda.

Na některých lidech je prostě vidět, že je jejich práce baví, že je naplňuje a díky tomu jí také dělají skvěle. A tohle to je něco, co mě oslovilo. Chci být na místě, kde budu ožívat, kde budu díky tomu skvělý, a Pán Bůh mi bude žehnat. 

A co bys poradil lidem, kteří stále hledají to, co je oživuje?
Pokračujte v hledání. Hledejte a naleznete.  

Myšlenka na závěr?
Asi to zakončím svým mottem: "Neptej se, co svět potřebuje. Dělej to, při čem ožíváš, protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří jsou živí." 

----

PS: Co nejraději vaříš a co rád jíš?  :)
Jsem milovník italské kuchyně, zejména těstovin. Mojí specialitou, kterou si troufnu udělat, uvařit, složitě péct, jsou lasagne, ty mám moc rád. Ale jinak prostě miluju jakékoliv těstoviny s čímkoliv. Když jsou tam těstoviny, tak z toho mám radost. A ještě mám hodně rád sýr. 

PPS: Po skončení rozhovoru a jeho úprav jsme našli autora citátu, který Vildův život tak silně ovlivnil. Je jím Howard Thurman (1899–1981), významný americký baptistický teolog, spisovatel a vedoucí osobnost afroamerického hnutí za občanská práva. Byl průkopníkem myšlenky nenásilného odporu proti zákonům apartheidu a rasové segregace, inspirovaného setkáním s Mahátmou Gándhím. Působil také jako duchovní mentor Martina Luthera Kinga Jr.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids