16.11.2016

Ubrečený život nemám ráda

Irena Jindrová, finalistka Ceny Via Bona

Život nám rozdal různé karty a my s nimi musíme hrát. Některým lidem dal trumfy a esa, jiní takové štěstí neměli. Nicméně ono ve finále nezáleží na kartách, ale na tom, jak s nimi hrajeme. Některým to ani s esy nejde, zatímco jiní hrají i s horšími kartami báječně. Patří mezi ně i naše dlouhodobá dárkyně, letošní finalistka Ceny Via Bona v kategorii věrný dárce, paní Irena Jindrová, trpící dětskou mozkovou obrnou. Během slavnostního večera nám odkryla své karty.

Co pro Vás osobně znamená zapojení se do programu BanglaKids?

Chtěla jsem předat dál to, že mi někdo pomáhá. Vlastní děti mít technicky ani fyzicky nemůžu. Skutečná adopce u mě také technicky nešla. S tím se nedá nic dělat, mám dětskou mozkovou obrnu. Potřebuju péči 3x denně sama o sebe a ještě abych se starala o někoho jiného. Tak můžu pomáhat jedině těmi penězi. Sice mám jen invalidní důchod, ale peníze mám. Je něco jiného chudoba v Čechách a chudoba v Bangladéši. Nikdy jsem se nedostala do situace, že bych neměla co jíst. Že si neuvařím, to je fakt. Ale nikdy jsem nemusela přemýšlet, jestli budu mít zítra co jíst. Pro mě je důležitý pocit, že můžu někomu pomáhat. Teď už mám druhého klučinu a doufám, že to dobře dopadne a že bude studovat déle než ten první. Oba mi psali, že se jim na té škole líbí a že je to tam lepší než jak by se měli doma.

Jaké byly Vaše pocity, když jste se dozvěděla, že jste se dostala mezi finalisty Ceny Via Bona?

Pocity různé, spíš překvapení, protože mi fakt nepřišlo, že dělám něco až tak úplně úžasného. Pokud mi to některý lidi nepodali zase ze svého pohledu, když jsem jim o tom vyprávěla, že mě tohle čeká a co všechno dneska bude. Obě víme, kolik to stojí ročně, je to nějakých 7 800 Kč za rok. Mám kamarádku, které šel teďka syn do 1. třídy. Zaplatit všechno, co potřebuje prvňáček, ji stálo 5 500 Kč za září. Takže si fakt nemyslím, že dělám něco úžasného.

Přijde mi důležité naučit se to, že peníze, které jsem se rozhodla věnovat, mi nemůžou chybět. Naučit se to, že je nemám. Protože jsem se je rozhodla někam dát, tak s nimi už nepočítat. Jako to říkal ten pán, co byl na podiu: „Něco, co nemáte, Vám nemůže chybět.“

Připravovala jste se nějak na tento slavnostní večer?

Kromě toho, že jsem si šla koupit nové oblečení, což už jsem neudělala hodně dlouho, tak asi ne. :-) Tím, že na takové akce nechodím a na vozíčku šaty moc neužiju, tak jsem přemýšlela v tom smyslu, že nemám co na sebe. To je taky legrační, když si uvědomíte ten kontrast dětí v Bangladéši, že oni nemají co jíst a já přemýšlím, co si vezmu na sebe.

A moc Vám to sluší! :-) Jak se Vám líbilo slavnostní vyhlášení? Co Vás zaujalo?

Paradoxně mě zaujal nejvíc ten pán, který vyhrál v mojí kategorii. Protože co řekl o SIPu a o tom, jak je jednoduché na něco pravidelně přispívat, tak pod to bych se klidně podepsala. Ale zase na druhou stranu si myslím, že není zase tak jednoduchý to zrušit.

Pro mě je důležitý najít člověka, kdo je na tom hůř než jsem já a snažit se mu nějak pomoct. Člověka, který je na tom líp, najdu vždycky, když se budu soustředit na to, že mám vozík a nemůžu chodit. Ale nikdy jsem se nedostala do stavu, že bych musela přemýšlet o tom, co budu zítra jíst. Ono by to nemělo být jen o tom jídle, je to také o tom vzdělání. Vzdělání je samo o sobě fajn, ale když nemám to zázemí… Můžu být vzdělaná a můžu být stejně bezdomovec, když nebudu mít zázemí lidí okolo. Proto se mi líbí bangladéšské programy, že děti se ve škole učí, ale také se učí hospodařit. Hera, ten klučina, mi píše o tom, co se všechno naučili ve škole, ale také co všechno vypěstovali, jak hospodaří. To je pro mě také důležitý, že nevypadne ze školy a nebude na tom stejně, jako když do školy vlezl. Pro mě je důležité, aby to těm lidem bylo k něčemu celý život. A myslím si, že tohle funguje.

A rozhodujete se ještě podle něčeho jiného? Jak si vlastně v dnešní době vybrat z tolika projektů a organizací, které podporovat?

Já jsem si vybrala, že to bude ADRA, na základě toho, že jsem ADRU znala. Já jsem člověk, který potřebuje vědět, že to k něčemu je, kam to jde a co z toho bude. Také mě přesvědčilo, že mám smlouvu mezi mnou a Vámi. Ale mezi dětma jsem si nebyla schopná vybrat, protože když jsem je viděla na té internetové stránce, tak bych si je nejraději vzala všechny. Což nejde.

Tak jsem psala koordinátorce Šárce a ona mi řekla, že mi může najít někoho, kdo dárce zrovna ztratil. Oba kluky mám takhle vybrané, protože sama nejsem schopná udělat rozhodnutí, proč tohle dítě jo a tamto ne.

Mně by zajímalo, jak to děláte, že jste pořád taková pozitivní a rozdáváte radost lidem kolem sebe.

No úplně jednoduše. Nevím, jak jsem to dělala dřív, ale teď mi posledních 10 let pomáhá Bible. Lidi, co mě znali dřív, říkají, že jsem pořád stejná. Mám velkou průpravu v tom, že když jsem byla malá, tak jsem byla od 2,5 let nucená jezdit na ¾ roku do léčebny. Bez rodičů. A bylo to v době, kdy nás bylo v jednom pokoji 12–16. Ale já jsem se tam necítila nijak špatně, protože tam jsem byla normální. Naopak jsem se divně cítila doma, protože jediní, kdo se ke mně chovali normálně, byli jenom rodiče, moje rodina. Pro všechny ostatní jsem byla jiná. Asi i proto mě to přitahuje k lidem z nižší společnosti. Já jsem se v léčebně naučila romsky, slovensky, umím trochu znakovat a to mi dalo velkou průpravu do budoucího života se osamostatnit. Učili nás, že nejsme nemocní. Nemocný je člověk, kdo má angínu. Já mám hendikep. A i s hendikepem se může žít. To mi hodně pomohlo a to je moje krédo: „Já nejsem nemocná, já mám hendikep.“ Nebo jsem tělesně postižená, když už člověk nerespektuje slovo hendikep. Ale jinak si myslím, že žiju normálně. Žiju na penzionu s pečovatelskou službou v bezbariérovém bytě, sama. Samozřejmě s péčí 3x denně od pečovatelek, ale zvládám.

Když budete chtít najít něco na tom životě špatného, tak vždycky něco najdete. Pro mě je důležitější najít si na tom životě něco hezkého. Najít si něco, co tady můžu „zanechat“. A jestli působím na lidi pozitivně, tak to je jedině dobře, protože ubrečený život nemám ráda. Ale je fakt, že se umím taky pěkně vztekat. Já když vybouchnu, tak to stojí za to. Řídím se jedním heslem, to řekl myslím Seneca: „Tři věci nejdou vrátit: včerejšek, vystřelený šíp a vyřčené slovo.“ Když něco popletu, tak to jde spravit, ale když něco řeknu, tak to vrátit nejde.

Když Vás dají na půl roku na pokoj s různými lidmi, tak nějakým způsobem vyjít musíte. Jó, byly jsme děti, ale ne pořád. Jezdila jsem tam na ¾ roku do 21 let. Pak to pojišťovna stopla, že není předpoklad, že by se to lepšilo, ale jako děti jsme to měly povinný. Mezi hendikepovanými lidmi se tam vždycky našel někdo, kdo potřeboval to málo, co jsem zvládla a mohla udělat já.

Kdo je pro Vás hrdinou?

Já s úžasem sleduju Cenu Michala Velíška a dětské příběhy. Dětské hrdiny, když někomu zachrání život. Mým hrdinou je také moje rodina, protože si mě nechali v době, která byla. To nebylo obvyklé, děti s hendikepem často končily v ústavní péči. Pro mě jsou hrdinou všichni lidi, kteří jsou schopní vstát ráno z postele, i když se jim nechce. Kteří nežehrají na to, jak se mají špatně. Tady jsou všichni lidi, kteří chtějí pomáhat, ale obecně v dnešní společnosti vám reklama říká, jak se máte mít dobře, jak je tu všechno pro vás, ale běžný život takhle nefunguje.

Člověk se musí sám rozhodnout pro to, aby pomáhal nebo někoho podporoval. Když to dělá jen proto, že by se to mělo dělat, tak si myslím, že to nebude mít ten efekt.

Děkuji za rozhovor.


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 700 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2024 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.