Sajib: Charakter rozhoduje

Když dnes Sajib prochází chodbami národní kanceláře organizace World Vision v Dháce, málokdo by v tomto klidném a sebejistém muži hledal chlapce, který kdysi odcházel z domova s pocitem nejistoty a prázdné budoucnosti. Dnes jako seniorní HR business partner zajišťuje zázemí pro více než 600 zaměstnanců a dobrovolníků humanitárních programů po celém Bangladéši. Jeho cesta ale nezačala úspěchem. Začala nemocí tatínka, chudobou a okamžiky, kdy budoucnost nevypadala růžově.

Lekce chudoby a tiché síly matky

Všechno začalo v jižním Bangladéši v oblasti Barisal, kraji řek a rybníků, kde je život pevně svázaný s přírodou. Když byly Sajibovi pouhé dva roky, jeho otec vážně onemocněl tuberkulózou a přestal pracovat. V zemi bez funkčního systému sociální podpory to znamenalo okamžitý propad rodiny do existenčních problémů.

Hlavní tíha života tak zůstala na matce. Začala pracovat jako učitelka, sice jen se skromným vzděláním, ale mimořádnou vnitřní silou. Každý den učila ve škole, odpoledne doučovala děti se slabým prospěchem, aby si přivydělala, a také pomáhala starším ženám a mužům, kteří neuměli číst a psát. 

Neúnavně pracovala a každý den se modlila, aby se dokázala postarat o svou rodinu. Nešlo o žádná velká gesta, ale každodenní vytrvalost – aby děti mohly dál chodit do školy, aby na stole bylo jídlo a aby si rodina zachovala svou důstojnost.

„Moje matka mě naučila, že poctivost je nejlepší politika. Všechno ostatní se může ztratit. Ale charakter zůstává,“ říká Sajib.

Drsná Dháka a objev počítačů

Rok 2001 znamenal zásadní zlom. Politické napětí a situace v rodině vedly k tomu, že Sajib musel předčasně opustit školu. Bez jistoty a bez plánu odešel za starším bratrem do Dháky.

Metropole ale nebyla místem, které by na Sajiba čekalo s otevřenou náručí. Byla rychlá, tvrdá a neúprosná. Nemohl studovat a každý den byl spíš otázkou přežití než plánováním budoucnosti.

Sajib se flákal na sdílené ubytovně, kde většinu osazenstva tvořili studenti. Čím déle je sledoval, jak pokračují ve studiu, tím více si uvědomoval, že jeho vlastní cesta životem se halí do tmy, protože jeho vzdělávání bylo přerušeno. Starší bratr měl o něj starost a hledal způsob, jak Sajiba něčím zaměstnat.

„Měl jsem pocit, že jsem ztratil směr i vlastní já. Nevěděl jsem, kdo jsem ani kam patřím,“ vzpomíná Sajib.

V Dháce se poprvé díky tipu staršího bratra dostal k počítačům. Do malého komunitního centra přicházeli lidé, aby si sepsali své životopisy, žádosti a úřední dokumenty. Zpočátku se snažil jen zaměstnat, ale stále měl strach o budoucnost. Rychle se však naučil základy práce na počítači a začal pomáhat ostatním.

Nebyla to jen technická dovednost. Byla to důležitá zkušenost, že znalost a dovednost může mít okamžitý dopad na život druhých – a že i on sám může být užitečný. Paradoxně, právě v době vlastní nejistoty a tápaní začal pomáhat ostatním hledat práci a lepší budoucnost.

Česká stopa mění směr

Zásadní obrat přišel v roce 2002. Díky informaci od bratra se zapsal ke studiu na internátní škole BASC. Školné bylo ale pro jeho rodinu nedosažitelné.

V tu chvíli vstoupili do jeho příběhu díky MUDr. Moskalovi dárci z České republiky prostřednictvím sponzorského programu BanglaKids. Díky jejich podpoře získal stipendium, které mu umožnilo studium dokončit.

„Do té doby jsem nevěděl, že někde na světě existují lidé, kteří mi bez jakéhokoliv očekávání pomohou dostat se dál. Teprve tehdy jsem pochopil, co znamená slovo solidarita,“ říká.

Během studia na škole BASC prožil Sajib nečekané duchovní osvícení, které mu přineslo silné hodnotové zakotvení, disciplínu a strukturu do života.

Příležitost jménem World Vision

Po dokončení studia a několika dalších zaměstnáních a kurzech se Sajib postupně dostal k práci v oblasti koordinace dobrovolníků v organizaci Habitat for Humanity. Tato práce ho nesmírně bavila.

O rok později, v roce 2011, se přihlásil do výběrového řízení v organizaci World Vision. Požadavek byl jasný: pět let manažerské praxe, které neměl.

Pohovor vedl HR ředitel. Na začátku zazněla jasná pochybnost – podle pravidel by neměl být přijat. Sajib se ale neobhajoval formální kvalifikací. Mluvil o své cestě, o práci v komunitním centru, o studiu díky sponzoringu i o hodnotách, které si odnesl z dětství.

„Nechtěl jsem přesvědčovat tabulkami. Chtěl jsem ukázat, kdo jsem,“ říká.

Druhý den přišla zpráva: vzali ho, pozici získal.

Kariérní růst a uznání

Jeho kariéra ve World Vision se rozvíjela rychle. Během několika let byl pětkrát povýšen a stal se Senior HR business partnerem. A také pokračoval ve vzdělávání. Dokončil postgraduální diplom v oboru řízení lidských zdrojů (HRM), titul MBA (Master of Business Administration) a absolvoval několik dalších profesních školicích programů.

Dnes má na starosti řízení HR agendy a podpory pro více než 600 zaměstnanců a spolupracovníků v celém Bangladéši. Podílel se také na krizových operacích v Cox’s Bazar, kde organizace reagovala na uprchlickou situaci Rohingů.

Významný moment přišel při oslavách 50 let působení World Vision v Bangladéši. Z více než 800 zaměstnanců bylo vybráno pouze 25 lidí, kteří získali zvláštní uznání za svůj přínos – cenu World Vision Bangladesh PRIDE Award. Sajib byl jedním z nich.

„Když zaznělo moje jméno, na chvíli jsem ztichl. Vzpomněl jsem si na všechno, čím jsem prošel. Na kluka z počítačového centra, který si nebyl jistý, jestli vůbec něco dokáže. A najednou jsem stál mezi lidmi, které jsem vždycky obdivoval,“ říká.

Rodina, ztráty a tichá stabilita

Sajib je otcem dvou dcer – Reany a Addriany – a rodina je pro něj pevný bod v jinak náročném světě humanitární práce.

Období pandemie COVID-19 přineslo bolestné ztráty v rodině, včetně úmrtí otce a tchána. Tyto události mu připomněly, že i přes kariérní úspěchy zůstává život křehký a nevyzpytatelný.

Co zůstává, když se všechno změní

Sajibův příběh není lineární cestou k úspěchu. Je to spíš sled okamžiků, které by samy o sobě nemusely nic znamenat – nemoc v rodině, počítačové centrum, stipendium, jeden pohovor, jedno uznání mezi stovkami kolegů.

A přesto se spojily do jedné linie.

„Charakter je to, co člověka drží, když se okolnosti mění,“ říká dnes.

Jeho život tak není jen příběhem individuálního vzestupu. Je také tichým důkazem toho, že i rozhodnutí lidí na druhém konci světa – v tomto případě dárců z České republiky – mohou změnit směr jednoho života natolik, že se jeho dopad postupně vrací stovkám dalších.

Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids