1.7.2014

Všechny bangladéšské děti touží být užitečné

Celý život toužila po mladším bratrovi. Před třemi lety si ho sama „pořídila“ - až v daleké Bangladéši. Přečtěte si vyprávění dárkyně Lucie Kubienové z Olomouce, které vyšlo v květnu v časopise Chvilka pro tebe.

Asi před třemi lety jsem seděla u počítače a prohlížela si fotky bangladéšských dětí na stránkách programu BanglaKids, které bylo možné podporovat v jejich studiu. Za každou snědou tvářičkou se skrýval nelehký osud. Tyhle děti a jejich rodiny – pokud vůbec rodinu měly – byly vesměs tak chudé, že platit školu zkrátka nemohly. Bylo jen na mně, které dítě si vyberu a dám mu tak šanci změnit jeho život. Právě vzdělání v zemi, kde je padesátiprocentní negramotnost, je tou nejúčinnější zbraní proti chudobě, jen tak mají děti šanci na lepší a šťastnější budoucnost.

Rozhodla jsem se pro podporu malinkého, tehdy šestiletého chlapce jménem Tapas. Nyní mu již třetím rokem prostřednictvím organizace ADRA posílám peníze na školu. Již v průběhu vyřizování dokumentů pro podporu Tapase jsem přemýšlela nad tím se do Bangladéše vypravit. Cestování je mým největším koníčkem, a pokud se ještě spojí objevování nových míst s užitečným, má celá cesta daleko hlubší smysl. Procestovala jsem již mnoho zemí na různých kontinentech a viděla různé životní podmínky v různých částech světa. Loni jsem se ale již najisto rozhodla vyrazit do Bangladéše – ne proto, že bych nevěřila, že mé peníze jsou posílány správným směrem, ale čistě lidsky jsem se chtěla s dětmi seznámit a poznat kulturu a prostředí, kde žijí. Zjistila jsem totiž při mých cestách po světě, že nelze pochopit kulturu a prostředí odlehlých koutů světa pouze návštěvou památek, muzeí a turisticky atraktivních cílů, ale je potřeba si všímat lidí, kteří zde žijí, navázat s nimi osobní kontakt a nechat si vyprávět jejich životní příběhy.

Již to jsou asi tři měsíce od doby, kdy jsem se vrátila z čtrnáctidenní cesty do Bangladéše spolu s dalšími dvěma dárci a třemi pracovníky Adry. Čtrnáct dní uteklo velmi rychle díky skvělé partě lidí, s kterými jsem tam jela. Odjížděla jsem ale domů s pocitem, že se tam brzy vrátím. Ani otázky po návratu typu „a nebyla ta cesta jen zbytečně vyhozené peníze, neměla jsi spíš poslat ty peníze Adře, než si koupit drahou letenku?“, mě nerozhodily. Necestovala jsem přece pro vlastní potěšení, ale snažila jsem se být aspoň trochu užitečná. A možná i díky mé osobní zkušenosti budu moci s větší motivací a zapálením hledat nové dárce pro usměvavé bangladéšské školáky.

I když mé osobní setkání s Tapasem trvalo pouze pár hodin, stálo to za to. J Studuje na škole Jumtoli, vzdálené asi 6 hodin cesty od Chittagongu, nedaleko hranic s Barmou. Nejsilnějším momentem celého setkání bylo, když nám Tapasova maminka řekla: „Moc ráda bych vás pohostila, ale opravdu vůbec nic nemám,“ … došlo mi, že to pro ni muselo být velmi těžké říci … Po našem setkání už Tapas není „jen“ dítě z fotky, a já pro něj už také nejsem pouze anonymní dárce. Možná si díky našemu shledání brzy uvědomí, že mi na něm opravdu záleží a jeho motivace studovat bude ještě silnější.

Během našich cest po slumových, vesnických i internátních školách jsem převážně těm nejmenším dětem rozdávala plyšáky, které mi pomohly sesbírat moje úžasné kolegyně z práce. Měla jsem s sebou okolo 120 kusů plyšáků. Děti vždy způsobně stály v řadě a čekaly, zda na ně nějaká hračka vyjde. Bylo mi však jasné, že nemůžu obdarovat všechny děti. Ale děti, na které se nedostalo, se usmívaly a já měla pocit, že to svým kamarádům přejí. Nemají mnoho, přesto jsou možná někdy šťastnější než my. A já jsem díky tomu pochopila, že štěstí se neměří výší našeho konta v bance, ale šíří úsměvu.

Pokaždé, když jsme se dětí ve školách ptali, čím by chtěli být v budoucnosti, všichni jmenovali užitečné a svému okolí prospěšné profese jako učitel, lékař, zdravotní sestra, pastor nebo obchodník. Vůbec nemají přehnané nároky a opravdu jsou velmi vděčné za cokoliv, i úsměv nebo objetí … Vzpomínky na jejich usměvavé tvářičky mi nyní doma v Česku pomáhají při řešení různých situací, neboť ten pocit, že díky Vám může být někdo šťastný, je k nezaplacení … A právě tento hřejivý pocit a úsměvy dětí navždy zůstanou v mém srdci … Nejsme totiž na tomto světě sami, ale máme zde být pro druhé, což kdysi dávno krásně vystihl anglický básník a kněz John Donne: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny …“

Možnost chodit do školy děti berou jako velkou přednost a největší dar, neboť ony samy i jejich rodiče si uvědomují, že pouze díky vzdělání mají šanci na lepší život … Vzdělání je totiž to jediné, co může Bangladéši pomoci, neboť mnozí dospělí se prosadili jen díky tomu, že jejich vzdělávání v minulosti někdo podporoval. Tapase, který příští rok přestoupí z vesnické školy na internátní, plánuji podporovat, dokud on sám bude potřebovat, a ráda mu zaplatím i vysokou. Děti jsou možná poslední nadějí téhle krásné, ale zoufale chudé země. 


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 600 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2023 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.