Očima faráře
„Každá zdánlivě bezvýznamná pomoc je užitečná a žádoucí.“
Pavel Zvolánek pochází z Karlových Varů a je absolventem uměleckoprůmyslové školy v Praze. A protože za největšího umělce považuje Pána Boha, Stvořitele nebe a země, rozhodl se být pastorem. Již téměř 30 let neúnavně pečuje o lidské duše. Má skvělou ženu a tři již dospělé dcery. Na „stará kolena“ se ovšem rozhodl „pořídit“ si také syna. Pod svá „křídla“ si vzal třináctiletého chlapce z Bangladéše, kterého podporuje ve studiu a se kterým se letos na jaře dokonce setkal.
Proč jste se rozhodl Bangladéš navštívit a jak na Vás tato země zapůsobila?
Do Bangladéše jsem jel především pro to, abych poznal „svého“ synka. Když jsem si ho vybral, žil s dědečkem. Ten mu pak zemřel a on zůstal sám. Moc jsem si přál ho osobně poznat. Žije v přelidněné zemi, kde je na každém kroku vidět chudoba, bída. Snad by se mohla jevit každá snaha pomoci jako zbytečná, ale není to tak. Čím jsem byl v zemi déle, tím více jsem viděl, jak každá zdánlivě bezvýznamná pomoc je užitečná a žádoucí. Člověk nesmí malomyslnět a nesmí podlehnout tomu, že má moc změnit celý systém fungování země. Nemá. Může jenom tu a tam něco někomu ulehčit, někoho potěšit. A pokud máte možnost ovlivnit pozitivně budoucnost třeba i jen jednoho jediného člověka, výběr jeho povolání, má to pro mne smysl a jsem rád.
Jaký zážitek z cesty byste označil za nejsilnější?
Setkání s Khagendrou, kterému kvůli jednodušší výslovnosti říkáme Adam, a on si to jméno zapamatoval a líbí se mu. Prožil jsem nepopsatelně krásný pocit, když jsme se setkali a mohli se obejmout.
Má podle Vás adresná podpora vzdělávání bangladéšských dětí smysl?
Kdybych si to nemyslel, nepodílel bych se na ní. Má velký smysl. Je rozdíl podporovat anonymně nějakou zemi a podporovat konkrétně člověka, kterého můžete zároveň více poznávat. Tím neříkám, že jedno nebo druhé je důležitější. Jen, že adresná podpora je asi pro lidi srozumitelnější a lépe je vidět, kam naše pomoc, peníze, putují.
Co byste vzkázal lidem, kteří zvažují, že by se také stali dárci programu BanglaKids?
Rozhodně doporučuji. Adam je sirotkem a vzhledem ke své rodinné situaci patří do kategorie dětí, které potřebují plnou podporu. Za šest, sedm stovek měsíčně můžete udělat jednoho člověka na zemi šťastnějším. To není moc, když si uvědomíme, kolik peněz utratíme každý měsíc za vyložené hlouposti a neřešíme to. Za tyto peníze může „naše“ dítě studovat, bydlet a ještě dostane oblečení a jídlo.
Na světě je spousta možností jak a komu pomáhat. Proč jste se rozhodl podporovat právě vzdělávání dětí v Bangladéši?
Souhlasím s tím, že na světě je spousta možností, jak a komu pomáhat. Nepomáhám jenom „svému“ klukovi v Bangladéši. Pouze jeho jediného finančně podporuji pravidelně každý měsíc, protože je ten systém tak nastaven. Mám rád pečlivost, s jakou se adresné dárcovství koná. Viděl jsem na vlastní oči úsměv chlapce, kterému jsem mohl pomoci, minimálně prožít klidnější dětství. To mi úplně stačí. Bude-li z této pomoci víc a kluk se stane třeba lékařem a zase on bude moci pomáhat druhým, budu samozřejmě ještě radši. Ale to už beru jako takový bonus.
Co byste popřál našim dárcům, dětem v Bangladéši i týmu BanglaKids do nového roku? Co byste si přál Vy sám?
Přál bych nám všem, abychom při vší své zaneprázdněnosti dokázali spoléhat na Pána Boha. To jak dokáže pomáhat Pán Bůh, neumí nikdo z nás. Sami víme, jak krásné je žít s vědomím, že někomu na nás záleží. A Pánu Bohu na člověku nesmírně záleží. To bych si přál, abychom všichni vždycky věděli. Já pro sebe bych si přál, abych byl tím, kdo nechává na sobě Boha pracovat a co nejméně mu tuto práci kazí.
Chtěl byste dodat nějakou hlubokou myšlenku na závěr?
Přál bych si, aby všechny děti světa, všude kde jsou, měly vše potřebné k životu a měly se k světu! :-)
