8.8.2019

Místo šperku 4 dívky v Bangladéši

Soňa je zkušenou právničkou se štědrým srdcem. Ráda cestuje, miluje Japonsko a Asii. Její seznam vytoužených dalekých zemí, z nichž mnohé již navštívila, se ustálil na čísle 28. Díky programu BanglaKids k nim přidala i Bangladéš, kde pomáhá 4 dívkám. Co jí přináší cestování a jak prožívala setkání s dětmi v Bangladéši, se dozvíme z následujícího rozhovoru.

Co Ti cestování přináší?

Cestování mi dává možnost poznat nejen cizí země, lidi, přírodu a jídla, ale taky samu sebe. Pomáhá mi třídit si myšlenky a životní hodnoty. Každá země má svou krásu, vůně a chutě, ale i chudobu. A právě setkání s chudobou se člověka vnitřně silně dotýká. Začneme o ní intenzívně přemýšlet a srovnávat, co je vlastně v životě podstatné, a co ne. V Evropě si zbytečně komplikujeme život. Ženeme se za hospodářskými výsledky a nějak se nám ze života vytrácí základní morální hodnoty, pokora, i vědomí toho, jak moc dobře se máme.

Ve své profesi právničky toho musíš v krátkém čase mnoho prostudovat, připravit vyjádření, smlouvy. Jak se vyrovnáváš s náročnou prací a zodpovědností?

Neřekla bych, že zodpovědnost právníka je jiná než zodpovědnost pracovníka jiného oboru. Opticky se může zdát jiná, když se zabývá stamilionovými hodnotami, ale podstata je stále stejná – máš kvalifikaci pro nějakou práci, dělej ji, jak nejlépe umíš a pokud uděláš chybu, buď připraven za ni nést odpovědnost. To má ale platit pro každého, nejen pro právníka. Z mého pohledu je povolání právníka stavěno na piedestal společenské prestiže trochu neoprávněně. Ano, právník toho musí hodně znát, mít výbornou paměť, logické myšlení, ale lidé často pomíjejí jednu základní věc – pokud by každý z nás držel své slovo, nebylo by právníků téměř třeba. Dnešní doba, postavená bohužel primárně na nedůvěře, ale na vše vyžaduje papír, právní systém je nepřehledný a zcela zbytečně komplikovaný, a tak se nám právníkům daří velmi dobře.

Organizuješ vánoční sbírku mezi firemními zaměstnanci a sama podporuješ několik charitativních organizací. Proč si myslíš, že by lidé měli pomáhat druhým?

U mne osobně je to moje vnitřní potřeba něco vrátit společnosti nebo pomoci těm, kteří nemají v životě tolik štěstí a pomoc potřebují, protože si ji nemohou zajistit sami. A člověk také za svůj život zažije situace, ve kterých zjistí, jak v  našem státě některé potřebné věci až zoufale nefungují. Např. hospicová péče, kdy ji stát není schopen zajistit a jeho roli suplují neziskové organizace, které se ale potýkají s nedostatkem financí.

Vím, že řada lidí nechce podporovat charitativní organizace s tím, že jejich peníze skončí kdoví kde. Na to říkám, že existuje řada slušných organizací, jen je třeba nespěchat a dát si čas na výběr té, kterou chci podporovat. Poptejte se známých, zda s ní mají nějaké zkušenosti, pročtěte si jejich výroční zprávy, zkuste se s organizací osobně spojit. Věřím, že každý může najít organizaci, jejíž podpora mu bude dávat smysl a uspokojení. Já sama jsem našla 4 a je mi radostí je podporovat.

Stejný princip jsem zavedla v rámci naší firemní zaměstnanecké sbírky. Každý rok vybereme okruh, který hodláme podpořit, a kolegové pak posílají tipy na konkrétní organizace, se kterými mají oni nebo jejich přátelé osobní zkušenost.

Proč ses rozhodla do programu BanglaKids zapojit a podporovat vzdělání dětí v Bangladéši?

O programu BanglaKids jsem se dozvěděla před lety úplnou náhodou. Při obědě v kanceláři jsem si vzala ze stolku pro návštěvy katalog šperků Jitky Kudláčkové. Blížil se čas Vánoc, tak proč se neinspirovat, že? Na konci katalogu byl odkaz na váš program podpory vzdělávání dětí v Bangladéši. A protože mne to zaujalo, prostudovala jsem si vaše stránky. Výsledek? Místo tehdejší koupě šperku na Vánoce dnes podporuji v Bangladéši 4 holčičky. :-)

Co se Ti líbí na programu BanglaKids?

Především adresnost. To, že podporuji konkrétní dítě, jeho konkrétní potřeby, případně že mohu pomoci i jeho rodině. Vysoce taky oceňuji možnost kontaktu s dětmi prostřednictvím korespondence i možné osobní návštěvy Bangladéše.

Co Tě vedlo k tomu, že ses rozhodla do Bangladéše jet a setkat se s dětmi, které podporuješ?

Zajímalo mě jak vlastně „moje děti“ žijí. Jak to vypadá v jejich školách? Jak žijí jejich rodiny? Bangladéš není právě zemí, do které by se hrnuli cestovatelé, a tak mi chyběla řada informací. A samozřejmě obrovskou roli hrála touha potkat se osobně s holčičkami, které podporuji. Přeměnit ty tváře z fotek v reálné osoby, které můžete obejmout, hrát si s nimi, smát se spolu. Když tedy přišla z vaší strany nabídka, vzala jsem seznam svých dalekých cest, připsala na něj Bangladéš a šla si sbalit bágl. :-)

Jak na Tebe působil Bangladéš a místní lidé?

Bangladéš byl nejchudší zemí, kterou jsem navštívila. Překvapilo mne, jak mohou lidé v 21. století takto žít – bez pitné vody, elektřiny, bez jistoty výdělku na delší období, bez jistoty, zda budou alespoň jednou denně jíst. Přitom jsou to nesmírně pracovití lidé, mít stroje a mechanizaci, posunou se mílovými kroky vpřed.

Do Bangladéše nejezdí moc cestovatelů, a tak jsou místní na cizince velmi zvědaví. Jakmile jsme se ocitli na ulici, seběhl se dav lidí, kteří nás dokázali pozorovat i půl hodiny. Mladí studenti znalí angličtiny měli snahu s námi komunikovat a něco bližšího se o nás dozvědět. Výborné vzpomínky mám i na pracovníky bangladéšské spolupracující organizace BCSS. Byli milí, ochotní a vtipní. A nesmím zapomenout na našeho milého, věčně usměvavého řidiče a průvodce Kima!

Jaký je Tvůj nejsilnější zážitek z Bangladéše?

Asi nedokážu vybrat jen jeden. Dojalo mne, když jsme šli po hrázích rýžových políček do vesnické školy Mohipur. Tam na nás čekal špalír dětí, aby se s námi přivítaly a ukázaly nám svou školu. Nebyl vyučovací den a děti mohly být doma. Ony nás ale chtěly poznat. Nebo když jsme odjížděli z internátní školy Monoshapara a děti z celé školy se s námi loučily překrásnou písní o loučení. Z toho mi běhal mráz po zádech a brečela jsem dojetím. Nebo když si mé dvě slečny na Monoshapaře myslely, že se vidíme naposled a rozbrečely se jako malé děti. To jsou chvíle, které se vám vryjí do paměti a do srdce. Nebo návštěva dháckého slumu Čalantika – pro nás otřesné životní podmínky, ale současně i odhodlanost tamních dětí studovat a mít lepší život.

Do Bangladéše jsi jela za dívkami Urbi a Apsorií na internátní škole Monoshapara a Donukching z Hilltractsu. Jaké bylo shledání na Monoshapaře?

Prvně jsem holky viděla během uvítacího ceremoniál, kde obě překrásně tančily. Urbi jsem poznala hned, na Apsorii, kterou jsem podporovala teprve krátce, mě upozornil pracovník z BCSS. Obě jsou to krásné, milé slečny. Ukázaly mi celý areál školy, byla jsem při vyučování v jejich hodinách, navštívila internát, seznámila se s jejich kamarádkami, jedla s nimi rukama, hrály jsme spolu fotbal a volejbal. Za Urbi byla na škole právě její mladší sestra s maminkou a babičkou, takže jsem se s nimi seznámila. Od maminky pak přišlo pozvání, ať se cestou na jednu vesnickou školu zastavíme i u nich doma.

Navštívila jsi i rodinu Urbi v jejich vesnici. Co to pro Tebe znamenalo a jak setkání probíhalo?

Bylo to pro mne velmi dojemné. Žijí ve velmi těžkých podmínkách. Tatínek je tesař, ale kvůli období dešťů má práci jen zhruba 5 měsíců v roce. Maminka je v domácnosti a stará se o rodinu. Žijí v domečku z plechu, kolem ale mají čisto a uklizeno. Neměli žádné domácí zvíře, a tak jsme se dohodli, že jim na přilepšenou pořídím krávu. Budou mít mléko a telata mohou prodávat. Lidé si na svých cestách po světě běžně pořizují suvenýry, já si v Bangladéši prostě pořídila živou krávu. :-)

Třetí dívka, Donukching, za Tebou přijela z jihovýchodní části země do Dháky, abyste se stihly setkat. V tak velikém městě byla poprvé v životě. Co jste spolu zažily?

Ano, ve 12 letech prvně v životě někam cestovala, a rovnou do hlavního města. Společně jsme ochutnaly místní jídla, zakusily dění v ulicích Dháky, obdivovaly výlohy obchodů nebo rybičky v akváriích v restauraci. Taky jsme spolu viděly bangladéšskou nevěstu při focení. Donukching je velmi nesmělá, až to člověku trhá srdce. Život nemá jednoduchý. Oba rodiče jí zemřeli, takže jejím světem je internátní škola. Naštěstí tam má kamarádky a není tak nesmělá, jako při našem setkání.

Myslíš si, že kontakt s dárcem, byť jen písemný na dálku, je pro podporované děti důležitý? Může jim podle Tebe v něčem pomoci?

Určitě. Děti vidí, že se o ně někdo z druhého konce světa zajímá, že mu záleží na tom, jak se má, zda má úspěchy ve škole. A navíc se dozvídají spoustu věcí o životě u nás. To všechno děti motivuje, ať již ke studiu angličtiny, aby se s námi dorozuměly, nebo ke studiu obecně, když vidí, že se dá žít lépe. Za svůj velký úspěch v rámci dopisování s mými děvčaty považuji to, že mne již neoslovují „milý sponzore“, ale mým křestním jménem. Během setkání jsem jim řekla, že jsme přátelé a můžou se mne zeptat na cokoliv, co je zajímá. A funguje to. Mám z toho velkou radost.

Ovlivnila Tě cesta do Bangladéše v běžném životě? A změnila Tvůj pohled na program BanglaKids?

Člověk si uvědomí, jak skvěle se tady máme. Neřešíme, jestli dnes budeme moct jíst, jestli budeme mít peníze, aby naše děti mohly chodit do školy a neskončily jako nekvalifikovaná pracovní síla. Když chceme teplou vodu, prostě otočíme kohoutkem. Taky poté, co jsem zažila na vlastní kůži bangladéšské silnice, již nekritizuji kvalitu silnic u nás. :-) Po návratu jsem si přibrala podporu ještě jedné holčičky, sedmileté Ajanty z Tongi.

A můj pohled na program? Ještě více si vážím vaší práce, když jsem mohla na vlastní oči vidět, jak moc je ta práce záslužná, jak velký má pro ty děti a jejich rodiny význam. Viděla jsem, jak vaši kolegové z BCSS i vy pracujete přímo s dětmi, i to, jak jdou některé věci v Bangladéši ztuha a zoufale pomalu. To mi dává jistou míru pochopení pro případy, že některé věci nejsou vyřízeny tak rychle, jak bych si představovala.

Když bys měla neomezenou moc a schopnosti, co bys na světě chtěla změnit?

Upřímně, nemám ráda takováto kdyby. Vytvářejí totiž dojem, že teď člověk nemůže nic dělat, protože přece neomezené schopnosti a moc ještě nemá. Každý z nás je nadán jistou mírou schopností a s tou je vždy schopen něco vykonat. Zamýšlejme se proto, co s nimi můžeme udělat právě teď a nečekejme na ideální podmínky, protože ty většinou nikdy nenastanou.

Já můžu podporovat 4 děti v Bangladéši, a tak to dělám. Mohla jsem pořídit několik postelí pro dívčí internát na škole SAMS, a tak jsem to udělala. Můžu kromě vašeho programu podporovat další 3 neziskové organizace, jejichž práci považuji za smysluplnou, a tak to dělám. Jak totiž řekla Matka Tereza:

„Nezáleží na tom, jak moc dáváte, ale kolik lásky do toho dávání vložíte.“

Děkuji za rozhovor.


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 200 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2020 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.