Markéta: Kudrnatá účetní s beruškami v okně
Markéta je naše zvídavá účetní, skvělá parťačka, maminka dvou synů. Žije v Podkrkonoší a miluje jazyky. Angličtinu vyučuje, francouzštinou vládne, španělštinu studuje. Účetní a finanční dotazy Vám ráda zodpoví česky! :) Jak se jí daří v Adře a jak se vyrovnávala s nadmořskou výškou v Ekvádoru? Dozvíte se v dnešním rozhovoru.
Markéto, mohla by ses nám krátce představit prosím.
Jsem maminka dvou synů, manželka jednoho muže a jsem kudrnatá. :) Učím angličtinu a v Adře pracuji jako účetní zahraničních projektů.
Jsi jazykově dobře vybavena. Máš státnice z angličtiny a francouzštiny, teď studuješ španělštinu. Jak jsi k těm jazykům přišla?
V páté třídě jsme měli volitelný kroužek – angličtinu, kromě povinné ruštiny. Tam to začalo. A stále mě to baví. Když jsme se přestěhovali do Prahy, začala jsem chodit na angličtinu. Bylo to intenzivní studium, každý den hodinu a půl, pět dní v týdnu, celkem rok a půl. Pak jsem si udělala zkoušku FCE a odjela na rok do Ameriky.
Nejvíce používám angličtinu, ta je moje nejoblíbenější. A teď, kvůli spolupráci na projektu v Ekvádoru, často využívám španělštinu. Z francouzštiny mám státnice a asi půl roku jsem se učila rusky, dva semestry latinsky a tři týdny hebrejsky. Tak, to jsou ty jazyky. :)
A co jsi dělala v Americe?
Studovala jsem tam čtvrťák na střední škole. Bylo mi sedmnáct a byl to pro mne splněný sem, jedinečná zkušenost. V roce 1996 u nás nebylo tak běžné navštívit USA. Žila jsem v Montaně, v horách na severozápadě, blízko hranic s Kanadou. Bydleli jsme na samotě a do školy jsem jezdila žlutým autobusem.
Prošla jsem postupně třemi úžasnými rodinami. Všechny se o mě nezištně staraly, nedostaly za to ani korunu. Prostě živili mě, šatili mě, pečovali o mě jako o vlastní dceru. Bylo to moc zajímavé, úplně jiný přístup, jiná mentalita. Překvapovala mne jejich chuť pomáhat lidem.
Angličtina mi otevřela svět, dala možnost spřátelit se se zajímavými lidmi. Jeden můj americký „bráška“ pilotuje malé letadlo a v Nicaragui 10 let letecky převážel nemocné z odlehlých oblastí do nemocnice. Můj americký „děda“ založil kdysi ve Rwandě univerzitu. Další známý s manželkou založili a řídí na hranicích Thajska sirotčinec se základní a střední školou, kde i v pokročilém věku stále pečují o několik set dětí. Inspirují mě tím, že se vzdali svého komfortu a pomáhají, jak mohou.
A jak to pokračovalo?
Když jsem se z Montany vrátila, udělala jsem si státnice z angličtiny a francouzštiny. A pak jsem šla studovat na filozofickou fakultu do Brna – obor angličtina, francouzština.
Postupně jsem vyučovala angličtinu soukromě i na jazykových školách v Praze a Brně a pak také na gymnáziu u nás v Úpici, kam jsem se přestěhovala za manželem. Potom jsme měli prvního syna a druhého syna. Mezitím jsem ještě vypomáhala i v účtárně.
Možná je dobré zmínit, že s manželem jsme se potkali díky Adře. Oba jsme přijeli s partou kamarádů pomáhat do Dobrušky při povodních v roce 1998. Ta konkrétní pomoc lidem v nouzi mi připadala tak smysluplná, že jsem zrušila dovolenou a zůstala tam několik týdnů. A díky tomu jsem potkala svého Jirku.
A teď jsi plnohodnotnou součástí ADRY. Jak se to stalo?
To byl takový zázrak. V roce 2022 jsem vyučovala angličtinu skoro na celý úvazek v jedné firmě a během epidemie Covidu-19 jsem místo skupinových kurzů měla pouze individuální hodiny. Lidé se mi často svěřovali, jak to vše prožívají, a v jednu chvíli jsem si uvědomila, že to je pro mě dlouhodobě náročné. Den za dnem, měsíc za měsícem, jsem pořád jenom absorbovala problémy a starosti druhých lidí. Zatoužila jsem po práci, kde na mě chvíli nebude nikdo mluvit a nebudu muset stále empaticky reagovat. Kde budu mít čistou hlavu, a přitom za sebou uvidím hmatatelné výsledky.
A pak mi kvůli snižování nákladů ve firmě ze dne na den vypověděli smlouvu. Po dvou týdnech intenzivních modliteb jsem si dodala odvahu a zavolala na inzerát do Adry. Když v Adře zjistili, co umím, řekli mi, že mě poslalo samo nebe, a ihned mě rádi přijali.
Několik hodin angličtiny jsem si nechala, takže teď kombinuji učení a účtování. Při účtování BanglaKids využívám angličtinu a při projektu ECHO i španělštinu, takže to je ideál. A navíc je zde přidaná hodnota pomoci lidem.
Jaká byla v Adře tvoje nejkrásnější a zároveň nejnáročnější zkušenost?
Ekvádor. Stále na cestách, abychom kontrolovali místa, kde Adra pomáhá. A vše ve španělštině, kterou jsem se tehdy učila jen pár měsíců. Vše umocňoval i pocit, že to tam není úplně bezpečné. Ale zároveň bylo nádherné reálně vnímat, že jsem součástí týmu, který těm bezprizorním maminkám, dětem, starým lidem pomáhá. Byla to intenzivní zkušenost. Ale stálo to za to.
Předpokládám, že jste se pohybovali ve vysoké nadmořské výšce. Jak jsi to snášela?
Ano, hlavní město Ekvádoru Quito, kam jsme přistáli, leží tři tisíce metrů nad mořem. Ve čtyřech a půl tisících už je dost zima a každý pohyb je trošku zpomalený. V pěti tisících už cítíte, jak vám chybí kyslík. Každý krok do kopce byl znát, musela jsem se zastavovat a odpočinout si, ale došli jsme až k ledovci. Pak jsme přeletěli k moři, kde bylo ke 30 stupňům.
Co Tě kromě jazyků, čísel a cestování baví?
Baví mě být v přírodě, na čerstvém vzduchu. Je to slast odpočívat na terase v houpací síti. Moc dlouho to ale nevydržím. Láká mne zvelebování naší zahrady, zvlášť když je sluníčko. Je to taková úleva od duševní práce. Ráda u toho poslouchám inspirativní videa. Je za mnou vidět kus práce, jsem v přírodě, v pohybu a ještě mne to obohatí.
Moc ráda chodím s rodinou a přáteli na procházky do přírody, jezdíme na kole. Miluju chvíle s našimi syny, hrajeme si písničky na různé hudební nástroje, deskové hry nebo si jen tak povídáme. A taky miluju vodu – moře, potůčky a průzračná jezírka.
Ale nejvíc mě naplňuje poznávat Ježíše. Vnímám, že v ničem nejsem sama. Dává mi pokoj a vděčnost za všechno, co mám, ale i nadhled a naději do nových dnů.
Hraješ na nějaký hudební nástroj?
No, když je největší nouze, tak na klavír nebo trošku na kytaru.
Bydlíte v Podkrkonoší. Jaké to je, když bys porovnala bydlení v Praze a teď?
Jsem vděčná za to, kde můžu bydlet. Je to úžasné místo. Ale také dál od lidí. Většinou pracuji z domova, takže někdy několik hodin s nikým nepromluvím, když jsou kluci ve škole. Na jednu stranu to je fajn, ale někdy mi to chybí.
Máte i nějaké domácí zvíře?
Máme doma jen berušky v oknech :).
Berušky?
Ano, ony u nás přezimují. Jsou zalezlé v rámu okna. Takže když v zimě otevřeme okno, najdeme tam několik schovaných berušek. A na jaře pak zase vyletí do světa.
Ale na naší zahradě je živo. Chodí k nám sousedovic kočky, přilétá spoustu ptáčků, nad hlavou nám létají káňata. Ale nevyhýbají se nám hraboši, krtci ani kuna. S těmi trochu bojujeme. Za plotem vídáme také srnky, jak se chodí pást na louku vedle nás.
To zní hodně idylicky. Máš i nějaké přání?
Spoustu. Většinou niterních přání. Z těch běžnějších – chci se lépe naučit španělsky, víc cvičit. A dětem v Bangladéši, Ekvádoru i všude jinde bych přála, aby mohly vyrůstat v bezpečí a obklopeny láskou. Kéž by to šlo.
Nějaké osobní motto na závěr?
„Člověk může být vždy vděčný za to, co má, místo toho, aby si stěžoval na to, co mu chybí. Jedno či druhé se stane životním zvykem.“ (Elisabeth Elliot)
Člověk se prostě může rozhodnout, jestli bude vděčný, nebo si bude stěžovat. Vybrala jsem si to první a život je hned hezčí.
Děkuji za rozhovor.
