10.9.2019

Maminka Jamila: (Ne)zhroucený svět

„Mami, ty tančíš? Cožpak nemáš nic na práci?“ uculuje se synek Himu, nejmladší ze tří dětí Jamily. Nejde mu pod nos, že si tu maminka vesele poskakuje před starou televizí. V době, kdy jej nosila pod srdcem, jí ovšem do tance nebylo. Opustil ji manžel, zemřela jí matka a ona zůstala sama bez prostředků, těhotná a se 2 malými dětmi. Ze dne na den se jí zhroutil celý svět.

Zhroutil se jí celý svět

Jak se to vlastně tenkrát všechno semlelo? Jamilin svět se začal hroutit již ve 4. třídě základní školy. Bylo jí 12. Tatínek onemocněl a brzy zemřel. Rakovina. Jamila jej viděla umírat. Rodinu se 6 dětmi to citelně poznamenalo. Emocionálně i ekonomicky. Maminka, sama nemocná, zapojila do práce na poli Jamilu a její mladší sestru. Bratři se k práci neměli, jeden bral drogy. A tak kromě docházky do školy dřela Jamila i na poli. Byly to těžké časy, ale nějak se protloukali.

Jamila zvládla dokončit 7. třídu a v 15 letech se vdala. V Bangladéši to není nic neobvyklého, a ačkoli zákonem stanovená věková hranice pro vstup do manželství je u dívek 18 let, 22 % z nich se vdává před dovršením 15. roku života. Jedním z ryze pragmatických důvodů je nižší věno. V mnoha oblastech platí, že čím mladší nevěsta, tím nižší věno musí rodina poskytnout. Pro chudé rodiny je to tak ekonomicky výhodné.

Krátce po svatbě Jamila otěhotněla a na svět přivedla dceru jménem Happy – štěstí. Sama byla ovšem ještě dítětem: „Chtěla jsem si hrát a bylo mi líto, že nemůžu s ostatními dětmi ven,“ říká. S manželem bydleli ve vesnickém domku s pozemkem. Pěstovali rýži, ovoce a zeleninu. Byla mlaďoučká a vypadalo to na šťastné manželství.  Zvláště když se jim o 4 roky později narodil syn Hira, na nějž byl otec nesmírně hrdý. Ale potom přišel nepochopitelný zvrat. Když Jamila otěhotněla potřetí, manžel prodal dům i pole, a opustil je. Bylo to v době, kdy jí zemřela maminka. Jamila zůstala sama. Bez otce, bez matky, bez manžela, bez přístřeší a bez prostředků k živobytí. Zhroutil se jí celý svět.

Nejstatečnější maminka

V té chvíli pomýšlela Jamila na sebevraždu. Byla zoufalá. A protože neměla nikoho, kdo by jí pomohl, obrátila se k Bohu. A Bůh jí v krizi pomohl. „Vzala jsem Bibli, přitiskla si jí na hruď, modlila jsem se a plakala,“ vypráví s dojetím. Potom v ní zalistovala a v knize proroka Izajáše objevila povzbuzení, které jí dodalo sílu a naději. „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Izajáš 41,10) To byl rozhodující moment. Rozhodla se, že se nevzdá.

Jamila si uvědomila, že nemůže jen tak „utéct“ ze života. Kdo by se postaral o její děti? Bylo to nejtěžší období jejího života, které by si nikdy nedokázala představit. Najednou neměla vůbec nic. Byla sama. A co nejdříve po porodu se musela postavit na vlastní nohy a začít pracovat.

Pomohla jí tenkrát sousedka. Na čas u ní mohla zůstat. Porodila syna Himua, a když mu bylo půl roku, poslala jej ke své starší sestře. Začala pracovat v blízkém sirotčinci neziskové organizace BanglaHope. Když Himu povyrostl, začal chodit do školky, a později se svým bratrem Hirou do základní školy ve vesnici Beldanga. Odtud se pak děti dostaly na internátní školu SAMS.

Tvrdá práce v textilce

Maminka stále pracovala v blízkém sirotčinci Bangla Hope, ale nemoha si k sobě děti brát, aby to sirotkům nepřišlo líto. A také nevydělávala tolik, aby to stačilo na pokrytí nákladů celé rodiny. A tak se vydala pracovat do hlavního města Dháky, do textilní továrny, aby jim mohla posílat peníze a živit je alespoň na dálku.V textilce pracovala 12 hodin denně (od 8:00 do 20:00) s hodinovou přestávkou na jídlo, 6 dní v týdnu. Oficiální pracovní doba byla sice o 3 hodiny kratší (od 8:00 do 17:00), ale vyplatilo se jí pracovat přesčasy, protože si tak vydělala více – 9 000 Taka měsíčně (2 420 Kč). Když byly svátky, navštěvovala děti na SAMSu. Celou noc pak jezdívala zpátky autobusem, aby ji ráno zastihlo opět za šicím strojem v továrně. Náklady na život v hlavním městě byly vysoké a tak stále zápasila s pokrytím všech potřeb svých tří dětí. Moc jí chyběly. Každý večer na ně myslela. Takto žila a tvrdě pracovala 3 roky. Sama neví, jak takové tempo mohla zvládnout. Ale zvládla ho. Nejtěžší pro ni bylo odloučení od dětí, které milovala.

Z textilky do restaurace a blíže dětem

Jamila tuto situaci vyřešila po 3 letech, kdy téměř nevídala své děti. Vrátila se do vesnice, která se nachází asi hodinu cesty od internátní školy SAMS. Pracuje v čínské restauraci a vydělává 5 000 Taka (asi 1 345 Kč). Za mnohem méně peněz než v Dháce si může dovolit platit pronájem dvoupokojového bytu (1 000 Taka/měs.), ale pořád to nestačí. Říkala nám: „Někdy je potřeba koupit dětem sandály, a to nám pak peníze chybí. Nemůžu kupovat jídlo a zároveň dětem dávat nové oblečení. Opravdu nemáme nic nazbyt, ale vždycky to nějak vydržíme.“

Někdy je to opravdu ale opravdu složité. Jamila říká: „A když je to opravdu těžké, když nemáme peníze ani na jídlo, děti mi neřeknou: ‚Mami, chceme jíst.‘ Vědí, že máma peníze nemá. Jsou statečné a nestěžují mi to. To se pak v noci modlím, když jim nemám co dát.“

Děti tvoří budoucnost

Na svůj věk jsou děti Jamily nesmírně vyzrálé, zodpovědné a pilné. O prázdninách starší dcera Happy a syn Hira vypomáhají v restauraci a přispívají do rodinného rozpočtu. 16 letý Hira má nejlepší prospěch ve škole a skvělou motivaci. Na otázku, zda se po studiích bude ženit, se usměje a odpoví: „Ne, ženit se hned nebudu. Nejprve se musím postarat o brášku, aby dostudoval, a také zabezpečit maminku.“ Hira si dobře uvědomuje, kolik toho pro něj i sourozence maminka udělala a radostně přijímá svoji zodpovědnost za její stáří.

Jamila může být na své děti právem hrdá. Dala jim, co mohla, a ony jí to začínají vracet. Když je má o prázdninách doma, snaží se využít každou chvilku k tomu, aby mohla být celá rodina pospolu. To si pak společně povídají, hrají, jedí a tančí, což jak už víme, Himovi nejde pod nos. Večer, když děti usnou, chodí se na ně Jamila dívat. Užívá si chvíle, kdy je má nablízku, a přemýšlí o jejich budoucnosti. Happy se stane IT inženýrkou, Hira by chtěl dělat grafického designera a Himu ještě neví. Maminka by z něj chtěla mít učitele nebo nějakého úředníka.

Slzy vděku

Jamilu jsme navštívili v roce 2018. Svůj životní příběh s námi sdílela v pronajatém dvoupokojovém bytě. Ukázala nám i restauraci, v níž nyní pracuje. Když jsme se loučili, objevily se jí v očích slzy. Byla moc ráda, že jsme ji navštívili. Vděčná za dárce z České republiky, kteří pomohli jejím dětem k lepšímu životu. Ano, tato pomoc má hluboký lidský smysl. A tato statečná žena, to dobře ví. I proto si občas může doma radostně poskakovat před starou televizí. :-)


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 200 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2020 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.