Česká "Thajka" v Bangladéši
Martina Koubová, učitelka cizích jazyků a studentka mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze, je mladá žena s toulavými botami a odzbrojujícím úsměvem. V letošním roce navštívila Bangladéš s týmem BanglaKids a setkala se s Bobym, kterého podporuje ve studiu na internátní škole Gopalgonj. Její cesta do Asie ovšem nebyla první ani poslední. Asii si totiž zamilovala a kus jejího srdce je stále na tomto kontinentě.
Martino, čím Ti Asie učarovala a které země jsi již navštívila?
Asie je kouzelný světadíl. Život tam je úplně jiný, než v Evropě. Líbí se mi, že ve většině asijských zemí není čas tím základním měřítkem, jako u nás. Lidé nejsou uspěchaní a dokáží se radovat z maličkostí. Navštívila jsem Thajsko, Malajsii, Bangladéš, Indonésii a Čínu. A ráda bych se podívala do Vietnamu a Indie.
Slyšeli jsme, že ses v Asii i vdala. Je to pravda?
Ano, o svatbě v exotice jsem snila vždy. Manžel přišel s nápadem jet do Thajska a sen se stal skutečností. Svatbu jsme měli na pláži a vypadala jsem jako pravá Thajka. Byla to typická thajská svatba, během které jsme dostali požehnání od mnichů i od místního starosty městečka. A kromě manžela J jsem získala obrovskou touhu poznávat krásy Asie a lidí jiných kultur.
V Bangladéši jsi ovšem byla letos poprvé.
Ano, a jsem za to ráda. Je to země, která je plná života, lidí, barev, zvuků, vůní. Každý den na vás čeká něco nového. Moc se mi líbila upřímnost místních obyvatel. Viděla jsem Bangladéš takový, jaký je, a poznala i jeho syrovou podobu. Na to nikdy nezapomenu.
Tvá cesta měla jasný cíl – setkání s chlapcem Bobym, který díky Tobě chodí do školy. Jaké to bylo?
Měla jsem štěstí, že jsem s Bobym mohla strávit více času. Před prvním setkáním jsem byla nervózní a doufala, že se mu budu líbit a že bude mít radost z dárků, které jsem mu přivezla. I on byl nesvůj z naší první chvíle. Ale za nějakou dobu jsme se otrkali a já začala chrlit otázky.J Vyptávala jsem se ho na školu, koníčky, rodinu, oblíbená jídla, zvířata a vše, co k dětem patří. Boby je velmi dobrým žákem, jsem na něj svým způsobem i pyšná. Navštívila jsem i jeho rodinu - sestru, bratra a rodiče, kteří bydleli nedaleko. Setkání s nimi mělo další rozměr. Mohla jsem vidět, kde a jak žijí. A taky jsme si povídali o dětech. Věděla jsem, že jsem přesně tam, kde mám být.
Co Tě v Bangladéši nejvíce zasáhlo mimo setkání s Bobym?
Skvělý tým BanglaKids a dárkyně Viera. Jsou to báječní lidé, které baví jejich práce. Mnohému jsem se od nich naučila. Oslovily mě úsměvy lidí na ulicích. Sami neměli co jíst, neměli co na sebe, ale stejně se usmívali. A také radost dětí z drobných dárků, které jsme jim mohli přivézt. Byla to cesta, která zasáhla mé nitro, a to napořád.
Patříš k našim mladým dárcům. Co Tě vedlo k tomu, že ses již jako studentka stala naší dárkyní?
To byl „osud“. O BanglaKids jsem se dozvěděla ve škole, kde nám paní docentka rozdávala letáčky. Na webových stránkách BanglaKids jsem si pak zjišťovala, jak mohu pomoci. Líbilo se mi, že přesně vím, komu své peníze posílám. Neváhala jsem tedy a začala podporovat chlapce jménem Boby. Tou dobou pro mě ještě chlapec z fotky, nyní „můj“ Boby. Nebýt cesty do Thajska, nebýt studia, kdo ví, jak by si mě Boby našel. :-)
Studuješ mezinárodní vztahy. Proč sis vybrala tento obor?
Studuji mezinárodní vztahy zaměřené na asijský kontinent a tento obor jsem si vybrala hlavně kvůli mé první cestě do Thajska.
Píšeš zajímavou diplomovou práci. Představ nám prosím její téma.
Píši o politických stranách v Bangladéši, o jejich vývoji a současné situaci. Aby těch “náhod” nebylo málo, bydlím v bytě, který se nachází přímo nad indickou restaurací, kterou vede bangladéšský muž. Jsme přátelé a mohu tak v diplomové práci čerpat i z jeho zkušeností a známostí. No není to úžasné?
Určitě! A kam budou směřovat Tvé kroky po ukončení studia?
Jsem typický plánovač. Dělám si seznamy, co vše chci za rok zvládnout, a moc ráda si u bodů, která jsem zvládla, udělám „fajfku“. Těch plánů a seznamů je ale trošku více než jsem schopná zvládnout, a tak zjišťuju, že všechno asi vážně nestihnu. Umět deset jazyků, mít několik vystudovaných škol, mít úžasnou práci. Má vysněná je ta na ambasádě jako velvyslankyně. A taky mít krásnou a zdravou rodinu, udržet se v kondici sportem, mít doma krásně uklizeno, navařeno, napečeno atd. atd.
Dnes pracuji jako lektorka jazyků, učím francouzštinu a angličtinu. Díky tomu potkávám spoustu zajímavých lidí, kteří mě motivují být stále lepší. A já se držím motta „nikdy neříkej nikdy a měj oči stále otevřené“. Za deset let tedy může být vše úplně jinak. :-)
Jedno přísloví říká, že „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Jak je to s Tebou?
Tohle přísloví je úžasné, takový hnací motor. Chtěla bych umět všechny jazyky, ale to nezvládnu. :-) Mé pokusy se budou týkat čínštiny, ruštiny, španělštiny a arabštiny. V těchto jazycích je podle mě budoucnost.
A naučila ses i něco bengálsky?
Donobad – děkuji! Tohle slovo se učím jako první v cizí řeči. Už jsem ho i využila na svých cestách například v Kuala Lumpur, kde pracuje hodně Bangladéšanů, a vždy jsem je tím odzbrojila. :-)
Poznali jsme Tě jako velmi empatickou ženu. Projevuje se to nějak ve Tvé práci?
To mě velmi těší, děkuju. Myslím si, že jsem přátelský typ člověka, který bere život pozitivně, a lidé to vnímají a vracejí mi stejnou měrou. Nejsem úplně typická učitelka, snažím se udělat vždy přátelštější atmosféru, jsem zvídavá a většinou umím být i dobrá vrba. To znamená, že dost studentů mi vypráví některé své příhody a životní cesty, přešlapy i radosti, většinou tedy v angličtině, a já pozorně poslouchám a pak se je snažím nabít optimismem. Dost často odcházejí z hodin usměvaví a já jsem spokojená, že jsem je naučila anglicky, ale také vylepšila jejich náladu.
A co jsi nám o sobě ještě neřekla?
Jsem pozitivní, optimistický a usměvavý člověk, snažím se povzbudit všechny okolo mě. Ale já sama jsem k sobě velmi kritická a nikdy asi nebudu úplně spokojená, protože mám pocit, že vždy to může být lepší. :-)
Děkujeme za rozhovor.
Ptali se Anička, Honza a Kamil
