1.6.2018

Říkejte lidem kolem sebe, že je máte rádi

Usměvavá, energická, s dobrým srdcem. Taková je Kristýna, dárkyně a studentka Vysoké školy ekonomické v Praze. Již od svých 18 let podporuje vzdělávání dětí v programu BanglaKids. Jak se to stalo a co prožila na své dobrodružné cestě za dětmi do Bangladéše, Vám odhalí ve videu a samostatném rozhovoru.

Jak ses dostala k cestě do Bangladéše?

Nejvíce mě motivoval rozhovor s dárkyní Věrkou, která nikdy nikde nebyla, ale přesto se toho nebála a zkusila to. A tak jsem se rozhodla, že taky pojedu. Lákalo mě, že uvidím své "adoptované" dítě. A také abych ostatním dokázala, že nedávám peníze jen tak někam, ale že to, co se děje, je opravdu skutečné.

Měla jsi z něčeho před cestou strach?

Měla jsem strach z té země. Věděla jsem pouze, že je tam chudoba. Nevěděla jsem, jaké to v Bangladéši bude, toho jsem se bála. Ale chtěla jsem to udělat pro sebe, nějaký ten krok dopředu, trošku se všemu vzepřít a jet.

V Bangladéši ses setkala s chlapcem Himelem, který přestoupil na jinou školu a o ukončení jeho podpory ses tak dozvěděla až na místě. Jaké bylo toto setkání, které bylo seznámením a rozloučením zároveň?

Zprvu jsem ho hledala v klučičím oddílu, zda mezi nimi není. Potom mi u večeře řekli, že je v jiné škole. Byla jsem v šoku. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem sem jela takovou dálku úplně zbytečně. Že člověk, za kterým sem jedu, tady není. Nakonec se mi ulevilo, protože jsem se dozvěděla, že se za ním pojedeme podívat k němu domů. Dopadlo to dobře. V domácnosti bylo opravdu hodně lidí a oba jsme z toho byli ze začátku nervózní, než se Himel rozmluvil. Nejhezčím okamžikem z celého setkání s Himelem bylo naše loučení, kdy za mnou přiběhl a objal mě. V tu chvíli jsem viděla, že si váží toho, co jsem pro něj udělala. Mám na to hezkou vzpomínku.

Rozhodla ses podpořit jinou dívku, ještě během Tvé návštěvy. Jaké bylo toto setkání s Popy, s níž jsi měla možnost strávit více času?

S Popy to bylo jiné než s Himelem, jelikož tam byla bez rodiny a celé dva dny jen se mnou. Sice neuměla moc anglicky, takže jsme se dorozumívaly různými jinými způsoby, ale zvládly jsme to. Procházely jsme se, ukazovala mi školu, a pokud mezi námi nastalo ticho, tak jsem vždy někoho staršího odchytla a požádala o pomoc s překladem.  Snažila jsem se, aby toho na ní nebylo moc a dávala jí hodně času na přemýšlení.  Bylo to moc fajn, pak jsme spolu hrály fotbal, volejbal a pletly si copánky.

Setkala ses i s Popyinou rodinou. Jak na Tebe zapůsobila návštěva u nich doma?

Když jsem viděla Popyinu maminku, tak mě hned napadlo, že pro ni nic nemám, že jsem jí chtěla něco přivézt. Potom to bylo hrozně hezké. Bylo na ní vidět, že je za tu pomoc vděčná. Na konci, když mě šla doprovodit, tak mě celou dobu držela za ruku, to bylo od ní hrozně milé a roztomilé.

Změnil se Tvůj pohled na Bangladéš a program BanglaKids po Tvém návratu?

Nikdy dřív jsem takhle sama nikde nebyla. Maximálně s rodiči na dovolené.  O Bangladéši samotném jsem věděla jen to, že je to chudá země, kolik tam žije lidí a že tam mám adoptované dítě. Teď toho tedy vím o malinko víc. :-) Nebyla to sice žádná dovolená „all inclusive“, ale lidé by měli vystoupit ze své komfortní zóny a zažít něco podobného, vycestovat do těchto zemí.

Dříve jsem si neuměla úplně představit, jak vlastně BanglaKids funguje. Chápala jsem, že se tam posílají nějaké peníze, ale co se tam s nimi dělá? A bylo super, že jsem to viděla na vlastní oči. Líbilo se mi čtení dopisů, průběh toho, jak vznikají fotky, které se potom dárcům posílají. Není to o tom, že dítě vyfotí s dopisem a to je vše, ale naopak mu opravdu věnují péči, aby dítě vědělo, kdo mu píše, co tam píše a podobně. Je to hrozně fajn. Viděla jsem školy, a co se za ty peníze pořizuje, jak to funguje, co učitelé. Spoustu věcí. A hlavně jsem pochopila, proč to děláte a smysl toho všeho.

Proč si myslíš, že bychom měli pomáhat rodinám v Bangladéši a lidem v rozvojových zemích obecně?

Vy pomáháte dětem k lepšímu vzdělání a tím pádem i k tomu, aby se ta země trochu zvedla. Během našeho  pobytu se Bangladéš zařadil z nejméně rozvinutých zemí do rozvojových (kategorie OSN), což je velký krok dopředu. Spousta lidí mi řekne: „A proč nepomáháš dětem v Česku?“ A já jim odpovídám, že na to, abychom pomáhali dětem v Česku, máme stát, ten by jim měl pomáhat. Zkrátka je jedno, jestli je dítě v České republice nebo v Bangladéši. Pořád je to živý tvor a je potřeba mu pomáhat. A mně přijde, že si to lidé v Bangladéši zaslouží více, než my tady v Česku.

Podle mě by se měla každá země dokázat postarat o své lidi. A když to nejde, tak potom nastává nějaká podpora zvenčí. Myslím si, že by si země měly navzájem pomáhat. Jsme si rovnocenní. Je úplně jedno, jestli člověk mluví bengálsky nebo česky, jestli je tmavé pleti nebo světlé pleti. Stále je to člověk a má právo na slušný život.

Studenti si Tě po několika větách na pódiu velmi oblíbili. Jak jsi je dokázala takhle okouzlit?

Já nevím, možná to bylo tím, že jsem jim byla věkově blíž, vlastně jedna z nich. Možná také to, že jsme si s nimi povídali, hráli hry nebo společně jedli rukama. Já osobně nemám moc ráda pozornost, ale tady si na to člověk musel zvyknout, protože to jinak nešlo. Ale byl to příjemný pocit, že jsem tam v nich asi něco zanechala.

Při přesunech za dětmi jsi cestovala autem, na motorce, rikšou. Jak jsi to vše snášela?

Nejvíce se mi líbila motorka, protože jsem na ní dlouho nejela. Teplo a vítr ve vlasech, taková svoboda. Opravdu to bylo hrozně hezký. Rikšou bych asi jezdit nechtěla. Doprava autem byla super, to bylo pohodlné. Vždycky jsem koukala po okolí nebo se i dobře vyspala. Také jsme jednou po cestě potkali slony, kteří nás nechtěli pustit dál. Bála jsem se, že nám rozbijí auto. Ale zvládli jsme to a příště už jsme si na ně dávali pozor.

Co Tě v Bangladéši nejvíce zasáhlo? Ovlivnil Tě Bangladéš nějak v Tvém běžném životě?

Asi to setkání s Popyinou maminkou, to bylo pro mě úplně to nejvíc. To jsem se rozbrečela, aniž bych vlastně chtěla, šlo to úplně samo a najednou mi v hlavě proběhlo, že mám velké štěstí. Mám super rodinu, skvělé lidi kolem sebe. Samozřejmě, oni tohle mají taky. Nechci říct, že žijeme lépe, ale žijeme jinak. Můžeme se vzdělávat, nemusíme neustále složitě shánět práci a podobné věci.  V tu chvíli jsem viděla, že tam jsou lidé, co se daleko více usmívají a jsou šťastnější i přes to všechno.

My jdeme v Česku po ulici, neusmějeme se na sebe, jsme si všichni cizí. Je důležité říkat lidem kolem sebe, že je máte rádi. Vážím si toho, co mám, ještě víc než předtím a třeba i toho, že teplá voda není automatická. Změnila mě ta cesta také v tom, že už neberu problémy kolem sebe tolik vážně. Nechci se neustále něčím stresovat, ale být šťastná. Myslím si, že když je člověk šťastný, tak ty dobré věci přijdou samy.

Již v 18 letech ses stala dárkyní programu BanglaKids. Jak bys motivovala mladé lidi k podobnému kroku?

Mně se na tom nejvíce líbí to, že ten člověk, kterému pomáhám, je skutečný a hlavně, že to dítě samo studovat chce. Tím, že vystuduje, pomůže zároveň i své rodině a ta rodina pomůže zase tímto celé zemi. To je takový koloběh. Nikdo z nás neví, kdy budeme potřebovat pomoc my. Člověk může mít celou dobu štěstí a poté se něco ze dne na den přihodí a také bude potřebovat pomoc. Můj přítel se toho například chytl také a chtěl si vzít se mnou jedno dítě na půl.

Kde je hranice příjmu člověka, aby se stále dokázal dělit?

Myslím si, že se člověk může dělit pořád a navždy. Člověk se podělí třeba jen úsměvem, objetím. Pokud se jedná o hranici příjmů, tak si myslím, že když člověk chce, tak si může vždy nějak zařídit, aby mohl někoho podpořit. Ale je to strašně těžké posoudit, asi to záleží na každém člověku zvlášť.

Co bys do budoucna přála dětem v Bangladéši, dárcům BanglaKids a sama sobě?

Dětem v Bangladéši bych přála, aby úspěšně dostudovaly a pomohly Bangladéši rozkvést. Dárcům bych přála, aby se jim vracelo dobro za to, že dětem pomáhají. A sama sobě bych přála být šťastná, mít zdravou rodinu, zdravé a roztomilé děti.


zpět na přehled

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 6 500 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2018 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.