1.1.2023

Představujeme novou koordinátorku BanglaKids

Kateřina Halászová, nová koordinátorka programu BanglaKids, je „dobrou vílou“ a maminkou dvou krásných dětí. Žila v Holandsku, má ráda výzvy, umí naslouchat, a miluje děti, kterým něco nejde. Od ledna střídá v programu dlouholetou koordinátorku Šárku Hejnákovou, která se bude věnovat českým dětem jako asistentka pedagoga. V interview představujeme Katku všem našim dárcům.

Odkud k nám přicházíš a čím Tě zaujala pozice koordinátorky BanglaKids?

Přicházím z malé neziskovky, která se věnovala dětem v dětských domovech. Snažili jsme se zlepšit jejich pobyt v domovech, zařídit to, co nebylo v silách vychovatelů. S dalšími dobrovolníky jsme si s nimi hráli, doučovali je, chystali pro ně různé víkendové pobyty, letní tábory a spoustu dalších akcí.

Pozice koordinátorky BanglaKids je pro mě srdcová záležitost. Týká se dětí, které strádají. Nemají to, co by měly mít, a to není fér. Těší mě, že se můžu od zlepšování života dětí v dětských domovech v České republice posunout k pomoci zlepšovat život dětem v Bangladéši.

Na tričku máš nápis „Jsem dobrá víla“. Jsi dobrá víla?

Dobré víly je název organizace, ze které přicházím. Dětem se moc líbil.  Byly jsme dobré víly a zároveň dospělí kamarádi dětí v domovech. Ujalo se to i doma. Teď mi ale děti říkají, že jsem bývalá dobrá víla. :)

Víc jak rok jsi žila v Nizozemsku. Co Tě tam zavedlo a jaké to pro Tebe bylo?

Zavedla nás tam manželova práce. Žili jsme v Amsterdamu a byla to krásná zkušenost. Atmosféra života je tam odlišná od té naší. Všude jsme jezdili na kole. Je to časově nejlepší způsob přepravy. Člověk vůbec neřeší, zda se někde zasekne v zácpě jako tady v Praze. Ví, že na kole to trvá 20 minut, a za 20 minut tam skutečně bude. Cestování na kole je mnohem jednodušší a příjemnější.

A jezdí se na něm celoročně. Jen sníh jsme tam v zimě nezažili. Ale namrzlé cesty byly, takže pár pádů jsme viděli. Naštěstí nic nebezpečného.

Obě naše děti chodily do soukromé školy a byla to vlastně jejich úplně první zkušenost se školou. Výuku měly angličtině a ve třídě potkaly děti různých národností. A i když měly zpočátku jazykovou bariéru, bylo neskutečné pozorovat, jak rychle se rozmluvily, a jak začaly fungovat v tom multikulturním kolektivu.

Co se od Holanďanů může naučit Češka a co se mohou Holanďané naučit od ní?

Co nám tady rozhodně chybí je zastavení se. V Amsterdamu mají spoustu parků, a když třeba lidé jedou z práce na kole, jen tak si tam lehnou na chvíli do trávy.  Není to ale tak, že by koukali do mobilu, nebo tam měli s někým sraz.  Prostě si sami užívají sluníčko, kterého tam kvůli dešťům až tolik není. Takže takové to „pozastavení se“ kdykoliv během dne, třeba cestou z práce, to by se nám tady hodilo. Tak nějak pořád jenom nespěchat.

A co by se Holanďani mohli naučit ode mě? To je těžká otázka teda… Obecně tam moc nefunguje nabídka pomoci sama o sobě. Na to jsme byli upozorněni. Že když třeba nejede eskalátor a maminka táhne 2 kufry a 2 děti po schodech nahoru, nikdo z kolemjdoucích jí nepomůže, protože oni čekají, že si o pomoc řekne. A pak rádi samozřejmě pomůžou.

Jedinkrát, kdy tohle pravidlo „nepomoci“ porušili, bylo, když někdo spadl na kole. To se k němu sami hned seběhli a zjišťovali, jestli je v pořádku.

Katko, zabývala jsi se vzděláváním a rozvojem dětí se specifickými poruchami učení a chování. Pověz nám prosím něco o této problematice i své motivaci se jí věnovat.

Šla jsem do toho, protože máme takové dítko doma. Z pohledu matky mě zajímalo, jak nejvíc mu jde pomoct usnadnit nástup do školy. Nabízely se různé možnosti, metody a kurzy. A když jsme byli u terapeutky, paní psycholožky nebo speciální pedagožky, tak jsem se vždycky hodně ptala. Zajímalo mě to a získávala jsem spoustu informací. Potkávala jsem se s maminkami, které řeší podobné problémy. Vyměňovaly jsme si zkušenosti a já jsem zjistila, že toho vím v té skupince nejvíc a že mě strašně baví takovým dětem pomáhat.

Mým hlavním cílem bylo, aby nástup do školy byl pro děti co nejjednodušší. Aby to po školce nebyl moc velký náraz. Aby se jim ta škola nezprotivila, protože to pro ně bude těžké, protože na tom budou v něčem hůře než spolužáci. Dělala jsem konzultace pro ostatní rodiče a jejich děti, provázela je neurovývojovou stimulací a Feuersteinovou metodou.

Potom jsem vedla kroužek pro předškoláky v jednom mateřském centru v Praze. A to mě bavilo, bylo to hezké období. 

V Holandsku jsem poté pokračovala v práci s předškoláky v české škole, která fungovala každou neděli pro české děti žijící v Amsterdamu a okolí.

Mně se na Tobě moc líbí Katko, že když řekneš slovo děti, tak se úplně rozzáříš. Čím Tě svět dětí přitahuje a co se od dětí mohou dospělí naučit?

Asi to nedovedu specifikovat. Rozhodně jsem nebyla rozzářená dívenka, která třeba od 15 let jásá nad každým miminkem. To vůbec ne. Prostě to asi přišlo s mými dětmi.  

No, a co bychom se od dětí mohli naučit? Možná tu jejich bezstarostnost, neřešit věci, které nejsou až tak důležité. Třeba neumět odříkat všechna vyjmenovaná slova od začátku až do konce není konec světa, s tím se dá žít. Důležité je posouvat se v tom, co dítěti jde, soustředit se na oblasti, kde má skvělé výsledky, a naopak méně času věnovat tomu, co potřebuje více trénovat, kde má mezery. Často je to bohužel naopak.  

Tvá láska k dětem má i jeden krásný a hmatatelný výsledek. Na jaře Ti v Albatrosu vyjde knížka pro děti. Jak vznikla a o čem je?

Knížka vznikla v Holandsku. Je o dvou dětech, kterým úplně nevyjdou prázdninové plány. Nicméně, díky jednomu kouzlu se jim podaří o prázdninách procestovat mnoho různých zemí.

Snažila jsem se do knížky vložit skutečná fakta, geografická a kulturní, aby se o té zemi děti něco dozvěděly. A pak důležité věci, které bych chtěla předat nejenom svým dětem. Jako je například ochrana přírody nebo jedna kapitola je z Afriky, aby děti věděly, že ne všichni se mají stejně dobře jako my tady v Evropě. Také jsem tam začlenila mindfulness nebo práci s chybou, aby jí děti nebraly jako tu největší katastrofu. Takže jsem se kromě zeměpisu v knize snažila praktickým způsobem ukázat na důležité věci, o kterých si myslím, že stojí za to je dětem předávat.

Knížka se bude jmenovat „Nejlepší prázdniny.“

Katko, víme, že jsi organizační a komunikační talent, a tak trochu perfekcionistka. Jaké výhody a úskalí spatřuješ v perfekcionismu?

Třeba když dostanu úkol, mám všechno, co mám mít, a vím všechno, co mám vědět, tak si můžeš být jistý, že to udělám podle svých nejlepších možností a schopností.

Ale na druhou stranu mi to může zabírat čas někde, kde není potřeba, aby to bylo perfektní. Nebo doma bazíruji na věcech, které pro ostatní členy domácnosti nejsou tak důležité.

Třeba úklid. Můj úklid dětského pokojíčku si představuji jinak, než je většinou dětmi realizován. Ale to je asi úděl většiny maminek. Máme tu laťku nastavenou výše než naše děti. :)

Co děláš ve svém volném čase?

Volného času příliš nemám, protože se snažím věnovat rodině a dětem. A když můžu, tak si zacvičím jógu nebo si zajdu zaplavat, někdy zaběhat.

Co bys chtěla svou prací přinést dětem v Bangladéši a na co se nejvíce těšíš?

Hlavně bych chtěla pokračovat v práci Šárky. Líbí se mi ta myšlenka, že dětem vlastně dáváme šanci na lepší budoucnost. Že to není jen o tom, že se naučí číst a psát… Těším se, že budu součástí procesu, který dětem tu šanci na lepší život dává. A pak se také těším, až je budu mít příležitost osobně potkat.

Katko, máš velkou míru empatie a schopnost naslouchat. Kde se tyto krásné schopnosti u Tebe vzaly?

Asi to vychází z toho, že mě baví poslouchat jiné lidi. Jejich názory, zážitky... Je to pro mě obohacující a věřím, že i pro ostatní je fajn, když mají někoho, kdo je vyslechne.

Děkuji za rozhovor.


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 600 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2023 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.