24.6.2022

Odřený kotník

Lucie Hronovská u nás pracuje jako účetní programu BanglaKids. Může za to i pád z nejvyšší hory Španělska. Její životní cesta je navzdory mladému věku barvitá. V 18 letech opustila domov, stala se konstruktérkou, pracovala s autisty, věnovala se freedivingu. Říká, že se bojí, ale podniká dobrodružné cesty.

Luci, co bys nám o sobě „na první dobrou“ řekla?

Jmenuji se Lucie Hronovská a pocházím od Mladé Boleslavi. Bude mi 28 let, jsem pracující studentka. Minulý rok jsem se přistěhovala do Prahy. Změnila jsem práci, vlastně obě práce.

Pracovala jsi pro ŠKODA AUTO jako konstruktérka. Jak ses tam dostala a co jsi vlastně navrhovala?

Vlastně jsem se tam dostala úplnou náhodou. Nejprve jsem pracovala v nákupu, ale už mě to úplně nenaplňovalo, tak jsem chtěla zkusit změnu. A můj táta je konstruktér. Aut, tramvají, všeho možného. Dělá to přes 20 let. V programu má různé díly a části aut. A mně se už od dětství líbilo, jak s tím hýbe a sestavuje to do různých modelů. Byla jsem z toho úplně nadšená, takže mi k 15. narozeninám daroval konstruktérský program pro amatéry. :) 

To byly začátky. Ale potom jsem se sama přihlásila na kurz konstruování. Následoval pohovor do konstruktérské firmy. Řekla jsem, že nemám zkušenosti, ale ani strach. A oni, že to se mnou zkusí.

Necelé 3 roky jsem konstruovala podvozky aut. Nechávala jsem je přejíždět přes překážky a zkoumala, jak se přitom chovají. Na základě mých propočtů a modelací postupovalo auto do výroby.

Hezky! Víme o Tobě, že jsi pracovala také s autisty. 

Ano, pracovala jsem s lidmi s těžší formou autismu. Líbilo se mi, že žijí v přítomném okamžiku. Neřeší, co bude zítra. Jejich jediný cíl je, aby si užili tento den a byli spokojení, což mně přijde úplně úžasné, protože já sama to neumím. Často jsem nervózní z toho, co bude zítra a pozítří, a vůbec nevnímám dnešní den. Oni to umí. Takže to mě na nich přijde úplně obdivuhodné. 

A potom jsou zde bariéry v komunikaci, třeba že nemluví. Ale i přes to dokážou jít za člověkem a dosáhnout toho, co oni potřebují, nebo co chtějí. A nepotřebují na to řeč. Vůbec neřeší, jak mu to mám říct. Mám si vůbec o to říkat, nebo ne. A to se mi moc líbí.

Chápu, že byli Tvou velkou inspirací. Jak obě práce formovaly Tvůj další život?

Rok, rok a půl, jsem dělala obě práce najednou. Všední dny jsem dělala konstruktéra, o víkendech jsem pracovala s autisty. V konstrukci jsem se musela zodpovídat za svoji práci. Musela jsem lpět na detailech, protože moje práce byla o setinách milimetrů. Musela jsem si stát za svými názory a umět si je prosadit. To byla pro mě velká škola. 

Autisti mě zase naučili, že i když ten život má nějaký řád, tak vždycky nejde striktně o ty milimetry, ale je zde prostor pro užívání si a prožívání jednotlivých věcí. Je zde i ten vztahově-sociální aspekt. 

A celkově mi tahle kombinace dala, že jsem si hodně ujasnila, co bych chtěla. Nechtěla bych být někde, kde jde v práci vyloženě jen o výsledky.  Potřebuji vědět, že moje práce má smysl. Líbí se mi, že ADRA má pro mě smysl. Luci, Ty kromě práce ještě studuješ. Dá se studium skloubit s touto prací? 

Druhým rokem studuji vysokou ekonomickou školu v Liberci, finanční management a služby. Studuji podruhé. První školu jsem nedokončila, protože jsem neměla žádnou motivaci. Skončila jsem těsně před odevzdáním bakalářky. Prostě jsem v tom neviděla smysl. A teď je to můj druhý pokus. Služby studuji proto, že pomáhat lidem je super. 

A dá se to skloubit. Někdo řekl, že můžeš dělat to, co chceš, že si to určuješ podle svých priorit a toho, co sám chceš. Jde to skloubit. Jde skloubit dvě práce, školu a hezký život, jde to.

To všechno teď máš? 

Měla jsem. Ale už od května mám jenom jednu práci. Jednu práci, partnera a školu. A nemusím to dělat na žádný větší úkor. Opravdu. Když je to nastaveno tak, že tam jsou ty priority, tak to lze.

Důvod, proč studuji a pracuji, a to, co chci, je stejný. Je to všechno na jedné vlně. A o to tu jde. 

Co Ti přináší pomoc lidem? 

Obecně je to pocit uspokojení. Souvisí to s mojí minulostí. Měla jsem různé problémy. Zdravotní, sociální, v 18 jsem odešla z domova, nedokončila školu… Ale musím říct, že i když to byly špatné zkušenosti, tak dopadly úžasně. Všechno šlo překonat, ale já jsem to těžce řešila, protože jsem na tyto situace byla většinou sama. A moc jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Ale nikoho jsem neměla. 

A potom jsem byla sama na dovolené. A na nejvyšší kontinentální hoře Španělska mi ujela noha a spadla jsem z vrcholu. Ale jen jsem si odřela kotník, nic jiného. Takže se vlastně nic nestalo. 

A tam jsem si uvědomila, že jsem všemi svými průšvihy prošla bez větších problémů. Tedy jenom s tím škrábnutím. A přišlo mi škoda, že když někdo bude v podobné situaci jako jsem já, že tam nikdo nebude pro něj. Tak jsem začala dělat dobrovolníka a postupně se dostala k autistům a k neziskovým organizacím. Ale já nevím přesně, co mi to přináší. Já to beru tak, že je to trošku taková moje protislužba za to, že jsem to vždycky měla jen za ten „odřený kotník“. Ona ta otázka na to, co mi to přináší, už zavání tím, že z toho máš nějaký zisk, ale my jsme „nezisk“.

No právě.

Prostě vracíš to štěstí, tu kliku, kterou si měla, a pomáháš druhým.

Ano, přijde mi to fajn. Proč nenabídnout pomocnou ruku, když to nic nestojí?

Luci, co musíš dělat, když nic nemusíš? 

Já jsem ten typ, co nezvládá nedělat nic. Mám neustálou potřebu něco dělat. Takže, když nic nemusím, tak se třeba ráda učím. Nebo si ráda čtu. Potom příroda, baví mě chodit. A chodím bez cíle.  

Bez cíle? 

Ano, chodit bez cíle je nejlepší. Vybírala jsem si dovolené, kdy jsem si vzala jen baťůžek, měla letenku na nějaké místo a datum, kdy se mám vrátit do práce. 

A kam si třeba letěla? 

Mám moc ráda Španělsko, takže do Španělska. Doletěla jsem do Málagy a věděla jsem zhruba, kde jsou letiště, abych se dostala zpátky, jinak bych musela stopem. A pak jsem šla. Úplně sama. 

To jsi tedy dobrodružná povaha. 

Ale já se strašně bojím.

No, zatím to nevypadá, že by ses bála. 

Já se fakt bojím. Bojím se na té cestě, ale vnímám to jako nějakou potřebu srovnat si myšlenky. 

Je to pro Tebe něco jako být sama se sebou? 

Ano. Vystoupit z komfortní zóny a nedělat si berličku k tomu, co znám. Protože když jsem mimo, tak první den je celý jen o tom, že si říkám: „Proč to dělám? Proč si to dělám? Opravdu je to nutné? Mohla jsem si jenom jet někam na výlet.“ A od druhého dne je to již v klidu. 

Zajímavé. Máš nějaké osobní motto? Myšlenku, která Tě v životě vede? 

To jsem v životě nikdy neměla. Ale líbil se mi citát mého oblíbeného autora Paula Coelha. A ten je o tom, že kdo se bojí změn, kdo se bojí něco riskovat, něco dělat, nebo obecně vystoupit z té komfortní zóny… A on takovým říká: „Zkuste rutinu. Ta je smrtící.“ 

To je pravda. 

Upřímně, bojím se. Bojím se cest. Bojím se být sama. Mám obrovské množství strachů. Bojím se velké vodní plochy, ale věnovala jsem se freedivingu, což je potápění na jeden nádech. Bojím se výšek, ale lezu na nejvyšší hory. 

Největší strach pro mě je ovšem zůstat na jednom místě, odmítat se kamkoli posunout. Mám ráda, když je nějaký postup. I v životě.


Chci vědět víc o programu Chci podpořit BanglaKids

BanglaKids je rozvojový program humanitární organizace ADRA v Bangladéši.
Od roku 1999 poskytl vzdělání 7 200 bangladéšským dětem
a otevřel jim tak cestu k lepší budoucnosti.

Copyright © 2022 ADRA Web vytvořila B Media Solutions s.r.o.