Náš účetní Kuba s duší skauta
Jakub Škaloud, účetní programu BanglaKids, je velký pohodář. Rád sportuje a čte. Tolkiena, Kafku nebo třeba Shakespeara. Svou práci vykonává rychle, přesně a v zadaných termínech. Nedávná cesta do Bangladéše jej motivovala k podpoře bangladéšské holčičky a měla dopad na jeho komunikaci s rodiči. Co tam ještě zažil, a jak se mu daří v Adře, se dozvíte z následujícího rozhovoru.
Kubo, pověz nám něco o sobě, prosím.
Tak jo. :-) Je mi 27 let. Pocházím z malé vesnice Vrdy, kousek od Čáslavi. V Adře pracuji od začátku září 2018 a je to moje první práce po absolvování České zemědělské univerzity v Praze. Jsem velice rád součástí týmu ADRA. Mezi mé koníčky patří skaut, běh, cyklistika a treking.
Jak ses do Adry dostal?
Adru znám už několik let. Poprvé jsem o ní slyšel před 3 roky, prostřednictvím ADRA běhu. Současná kolegyně Veronika jej sdílela na svém Facebooku. Tak jsem si říkal – jo, to je dobrý nápad. Zaběhnu deset kilometrů a ještě podpořím dobrou věc. A když jsem později přemýšlel, kam půjdu pracovat, byla ADRA jednou z prvních variant, která mě napadla. Zejména zase díky Veronice, která opět sdílela, že ADRA hledá účetního.
A proč sis vlastně vybral neziskovku?
Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem. A nejlepší varianta, jak skloubit mé vzdělání s tím, co bych chtěl dělat, je právě v neziskovém sektoru.
A nějaká myšlenka na korporátní sektor a vyšší plat nepřišla?
Těch přišlo docela hodně. :-) Ale život je dlouhý. A když budu potřebovat nutně větší množství peněz, abych splatil například hypotéku, tak možná přejdu z nezisku na zisk, ale kdoví.
V Adře účtuješ dva projekty, BanglaKids a Čalantiku, které pomáhají bangladéšským dětem. V dubnu jsi je oba v Bangladéši navštívil. Jak Tě monitorovací cesta ovlivnila?
Krátce potom co jsem nastoupil, jsem měl příležitost vidět naše projekty v Bangladéši. Jsou úžasné a velmi přínosné. A tak jsem se sám rozhodl stát se dárcem. Na severu Bangladéše podporuji malou holčičku. A taky teď vnímám ten svět zase trošku jinak než předtím.
To je krásné. A v čem je ten hlavní rozdíl mezi Kubou před a po návratu z Bangladéše?
Kuba je pořád stejný, jenom je teď o něco chytřejší, má nadhled, řekněme. Spousta lidí v Bangladéši žije v chudobě a nemají to, co u nás považujeme za samozřejmost – nákup potravin, přístup k lékařské službě, důchodové zabezpečení. Řeší, jak zajistit pravidelné jídlo sobě a svým dětem, nemají možnost posílat děti do školy, tvrdě pracují od rána do večera a stejně to na základní potřeby nestačí. Úroveň života je k té vynaložené práci skutečně nízká. A je tam vysoká negramotnost. To byl pro mě trošku šok.
A jaký byl Tvůj nejsilnější zážitek v Bangladéši?
Lidé, kteří žili na ulici v Dháce. Potřebovali pomoc a nebyl nikdo, kdo by jim nějak mohl pomoci se z té ulice dostat. A ti lidé byli hodně zubožení. Tak to mě zasáhlo. Jako skauta mě zasáhla taky skládka u města Mymensingh na severu země. V toxickém odpadu se hrabali lidé a jejich děti a sbírali něco užitečného, co by se dalo prodat.
A abych neříkal samá negativa, moc se mi líbily areály škol, které podporujeme. A pak děti. Jsou jiné, moc vděčné. A to mě zasáhlo zase tím správným způsobem. Fakt děláme něco super. A jsem rád, že měníme jejich životy k lepšímu, byť je to relativně malému počtu lidí. Ale z jiskry může vzniknout požár, že?
Tak to je moc hezká myšlenka. Byla ta cesta užitečná pro Tvoji práci v Adře?
Určitě. Jsem rád, že jsem poznal kolegy, se kterými jsem si předtím psal jen emaily a chápu, jak funguje celý systém podpory. A v tomhle vidím velký přínos. Už prostě nevidím jenom samotná čísla, ale vidím tu školu, kterou jsme navštívili a říkám si, jo, tak tohle jde na tu školu, tam to bylo strašně príma. Nebo tam bylo to dítě a bylo to super.
Musel ses v Bangladéši s něčím vyrovnávat, kousnout se, překonat něco v sobě?
Vlastně ani ne, když nebudu počítat nějaký ty negativní zážitky související s chudobou.
Co třeba tvůj bangladéšský půlmaraton? (BanglaBěž Tomáše Poláčka)
No, vlastně ano… Dvacet kilometrů, to jsem neběžel hrozně dlouho. Naposledy na své narozeniny, dva roky zpátky. Takže jsem na to nebyl absolutně připravený. Naštěstí jsme běželi takovým tempem, že jsem zvládal držet krok. Ale potom jsem se dva dny musel vyrovnávat se značným vyčerpáním nohou. Moje stehna byla prostě úplně vyšťavená. Ale jsem strašně rád, že jsme si to zaběhli, protože teď můžu říct – běžel jsem v Bangladéši s Tomášem Poláčkem a Míšou! :-)
Foto by Veronika Šubrtová (Weef)
Jsi ze skautské rodiny a sám skauty vedeš. V čem je skauting pro Tebe přínosný?
Skauting mi dal vztah k přírodě a k lidem, a taky určitou zodpovědnost k životu. Často jsme s naším oddílem chodili po okolí a sbírali odpadky. Začal jsem se o přírodu starat. A taky jsem pořádnější, i když máma by možná nesouhlasila. :-) Vlastně skaut mi dal ještě takovou zodpovědnost vůči ostatním lidem. Stal jsem se dobrovolníkem – vedoucím. A mladší generaci předávám, co jsem se naučil. Ale to dnes není příliš časté, si myslím.
Jednou jsi nám řekl, že rád čteš – Tolkiena, Hemnigwaye, Kafku, Čapka a Shakespeara? Proč sis vybral zrovna je, v čem jsou Ti tito autoři blízcí a co ses od nich naučil?
Tolkien mi dal spoustu hodin zajímavý četby a strašně se mi líbil ten svět, který stvořil. Pána prstenů, respektive Hobita, bych byl schopný číst pořád a pořád dokola. Malí mohli vykonat něco velkého a dobrého, každá bytost tam měla své místo, svůj úděl.
Hemingway, to je klasika. To je skoro povinnost si přečíst nějakou knížku. Třeba Stařec a moře je o životě a o smyslu života. Je tam spousta podnětů na zamyšlení. Ke konfrontaci se svými zkušenostmi. A vlastně to platí i o dalších autorech.
Kafka je víceméně depresivní…ten jeho nekonečný boj s byrokracií, těžký život pod silnou autoritou svého otce… Díky nim chápu, že někteří lidé mají opravdu těžký život, a to jak se dnes chovají, pramení z jejich dětství.
Ve svém profilu na www.banglakids.cz máš zajímavé životní motto: „Ono to nějak dopadne.“ Jak Ti v životě tento postoj pomáhá?
Udělám svou práci nejlíp, jak dovedu. A když už to nemám ve své režii, nemám to ve svých rukách, tak nemá smysl se tím extrémně nervovat. Anebo se nějak hroutit, jak to dopadne. Prostě si řeknu, ono to nějak dopadne, udělal jsem maximum.
Jak tohle heslo „ono to nějak dopadne“ souvisí s Tvou prací účetního? Mohou se dárci spolehnout, že se Tvá práce bude vyznačovat precizností a správností?
Chápu, že by to nějakého dárce mohlo vystrašit. Ale v mé práci je to tak, že ve chvíli, kdy zaúčtuju poslední účet, všechno mi sedí, udělal jsem maximum podle svého nejlepšího svědomí a vědomí – tak až pak si mohu říct: „Až přijde audit, ono to nějak dopadne.“ (smích)
Zatím to vždy dopadlo dobře. Máš nějaký sen?
Sen mám, nebo snů mám poměrně hodně. Chtěl bych pracovat někde v zahraničí alespoň jeden rok, navštívit Irsko a Velkou Británii. A samozřejmě procestovat úplně všechno, co půjde. Každá země a kultura obohacuje, člověk pak má lepší náhled na život a lépe s lidmi komunikuje.
To je pravda. Myslím, že jsi po Bangladéši začal mnohem více komunikovat.
Asi jo, jsem i ohleduplnější k rodičům. A to s tou komunikací souvisí. Začal jsem se víc ptát, jak se mají, co je nového a tak. Předtím jsem napsal jen SMS – čau, jsem na bytě, jsem OK nebo něco takového. Teď se o ně opravdově zajímám a snažím se s nimi více komunikovat.
Hezké. A s čím se na Tebe v komunikaci mohou obracet naši dárci?
Určitě se na mě můžou obrátit ohledně vyúčtování, žádosti o vystavení potvrzení o daru, případně úplně v těch základních věcech, jako je číslo účtu nebo když zapomenou třeba variabilní nebo specifický symbol.
Nějaká závěrečná myšlenka?
Použiju pěknou myšlenku Fotografa bez talentu, když mluvil o bangladéšských dětech. My sice nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme změnit celý jejich svět. A tuhle úžasnou myšlenku budu propagovat všude.
Tak to je hezké. Děkuji za rozhovor.
